zrcadlení

(příklon k lyrice v časech epických)

asi bych nechala .spect dál odpočívat, nebýt snu tak propleteně reinkarnačního, který zřejmě musel přijít po večerním propadnutí v cizí pláč. nejsem jediná a zdaleka ne ta nejpovolanější, komu se rozpadl kus země pod nohama, ale co zůstává je hrdost (byla tu před lety, je tak neoddiskutovatelná na fotkách, kde mám bílou halenku a extra krátký sestřih, a je tu i dnes). otázky, na které nám není dáno hledat odpověď. bůhví.

léto co ještě nepřišlo, je už teď těžké, prostoupené únavností veder, tolik jiné od toho řeckého. modrozeleného se slanou vůní a bílými schody do nebe. potem, který od sluníčka voní. přesto si odpočinek nesu překvapivě až do dnešních dnů, byť nadhled (nejsladší odměna cestování) mě opouští co další minutu. tak už to bývá. nelze než nosit bílou k připomenutí.

hledáme nový (větší) domov a byť jsme na začátku, už teď je to nestoudně těžké. jak si sám sebe představit mezi věcmi někoho zcela cizího (navíc když na vás z jeho monitoru kouká jakási lolitka ve vyzývavé póze). jak opustit exkluzivní výhled na pole a rybník a okna natolik vysoko, že nepotřebuješ jedinou lamelu žaluzie. jednou nohou venku a druhou pořád doma, takový stav mé netrpělivosti nevyhovuje. rozmazlená, tvé trápení je srandovní.

stačí se podívat do zrcadla.