středa 31. října 2007

Bajaja

aneb strasti moderní domácnosti

Byla nevýrazná neděle a nám se rozbila pračka. Byla ještě po babičce, co umřela v šestadevadesátym, tudíž měla nasloužíno požehnaně (no, však babička taky), dlužno ale dodat, že nebyla na kliku a skutečně byla automatická. Už dva roky předtím však vydávala v procesu tak výrazné bouchavé zvuky, že jsem si svým způsobem v tu osudnou neděli oddychla: nastal čas se s tebou rozloučit a pořídit ti důstojnou moderní nástupkyni.

Inu gúglili jsme s Rahaanem, druhou půlkou domácnosti, následně zúžili výběr na několik modelů zvučných značek a po delší diskusi zvolili model řekněme Bajaja I. Bajaja I. je stejné značky jako moje lednička, jako lednička mého ex a dost možná jako váš spotřebič. Něco jako záruka kvality.

Objednávka přes internetový obchod firmy, kterou určitě znáte, datum dodání do domu pozítří, tedy v úterý mezi 8 a 17 hodinou. No budiž, ozvou se a upřesní.


Neozvali se. V pondělí večer volám na informační linku, jestli by nebyli tak laskavi a nesdělili by mi o něco více přesněji, kdy že hodlají přijet.

- No to si musíte zavolat přímo na spedici, my takové informace nemáme!

Inu volám na spedici (kdesi v Brně).

- Bohužel, ještě nemáme rozpis řidičů, zavojte si zítra (úterý!) mezi osmou a devátou ráno, to už bychom vám měli umět říct přesný čas dodání.

Volám v úterý pět minut před devátou.
- Jé, vy jste včera volala, že ano? Podívejte, my toho máme teď hrozně moc, takže vám nezaručuju, že vás dneska zvládneme. Ale pokud by vám nevadilo, že bychom přijeli až odpoledne po páté, tak pak by to šlo.

Jsme doma v 17.00. Trpělivě čekáme do 18.50, když mi bouchnou saze a volám (potřetí!) na spediční firmu.

- Číslo zásilky? Ano, už to tady vidím. No tak tu pračku jsme dneska vůbec nenaložili, měli jsme tu nějakou havárii. Omlouvám se. Řekněte si jiný termín.

Óká. Doma se mi vrší špinavý spodky, pračku zkrátka potřebujem, než obdobný martýrium podstoupit nedejbože s jinou firmou, ustoupíme i pro tentokrát. Ve středu v 8.00, pokud nepřijedete v rámci akademický čtvrthodiny, rušim obejdnávku. Pán v sluchátku odkývá, spolehněte se, v osm rovnejch u vás zvoníme.
V osm u nás nikdo nezvoní. Nezvoní ani ve čtvrt, ani v půl devátý. Volám (počtvrtý!!) na spedici.

-Číslo zásilky? Ano, ano, tu právě teď budeme nakládat. Připomínám, že v Brně, zatímco místo dodání je Praha, a čas dodání dle poslední dohody před půl hodinou. Telefonicky rušim objednávku. Dopoledne volají ze spedice.

- Vezeme Vám tu pračku. Teda vlastně jí právě nakládáme. Vy jste zrušila objednávku? Aha, hm, nechcete si to rozmyslet? Odpoledne byste jí už (!!) měla doma. Dáme vám číslo na řidiče, kterej s ní přijede.

Vidina krásného inteligentního Bajaji I. mě opětovně přemluví. Odpoledne jsme s Rahaanem již potřetí nachystaní, koupelna dávno vyklizená, stará pračka připravená k odvozu (za mírný poplatek, že ano). Zkrátim to. Zhruba do hodiny poté, co nám řidič volá, že nemá rudlik (ne, to si nedělám srandu) a že ho musí někde v Praze sehnat, stojí pračka na svém místě, směje se na nás svými čistoskvoucími dvířky a provoní koupelnu smrádkem nového velkého spotřebiče.
Ach.

Zanedlouho po ach, následuje och: pračka ze záhadného důvodu ignoruje volbu teploty na 95. Ne že bych vyvářela každičký den, ale přece jen očekávám, že věc za deset táců bude dělat co dělat má. Navíc nikdo neví, kdy se naše domácnost začne pokrývat pokakanými látkovými plenami třebas, pak by se nám vyvářka sakra šikla. Inu, budeme uplatňovat odpovědnost za vady.


Následujícího rána volá Rahaan do servisního střediska výrobce Bajaji I.

- Ano, rozumím, ano. Model Bajaja I. jste říkal? Ano, o tom víme. Bajaja I. má softwarovou vadu, která je příčinou skutečnosti, že Bajaja I. nepere na 95 stupňů. Ne, bohužel v současné době nejsme schopni tuto softwarovou vadu řešit. Je však nutné, abyste toto řešili s prodejcem. Ten k vám pošle technika, technik sepíše stanovisko a následně se bude situace řešit.

WTF?? Jak je možné, že se takový výrobek prodává, jestliže o jeho vadě výrobce moc dobře ví??

Odpoledne do sebe obrátim pět panáků včetně absinthu, čímž podpořím svý bojovný rysy a s Rahaanem jedem do bitvy s prodejcem. Cílem není jen reklamovat, cílem je krucinál se aspoň trochu zhojit, protože co jsme zažili s tímhle nákupem přes net už s dovolením nějakou dobu opakovat nechci. Nebudu se tu dlouze opájet svým vyjednávacím uměním, protože byste je dost možná neocenili (na to mám jiný lidi a předevšim samu sebe;). Výsledkem hodinového boje je Bajaja III. za cenu Bajaji I. a expresní doprava domů. Kamenný obchod si narozdíl od toho internetového (stejný název ovšem) zákazníka poměrně hýčká, zákazník si o to ale musí umět patřičně říct.

A tak jsme od minulýho pátku vyprali už snad pět várek (a z toho tak dvě skorem zbytečně), protože máme děsnou radost z Bajaji III., co má víc otáček a funguje mu vyvářka. Hádáme se, kdo bude prádlo z pračky vyndavat a věšet ho, zkrátka máme Bajaju III. rádi.

A občas jdu do koupelny jen tak, přesvědčit se, že se mi Bajaja jen nezdá, že tam opravdu stojí a voní novotou.

Vím, je to takový dlouhý post o povrchních věcech. Jestli jste ale došli až sem a nedejbože potřebujete koupit novou pračku, pak vězte, že Bajaja I. je toto.

Vesele dál v nabídce.

Che.



středa 17. října 2007

všechno před sebou

Dneska se u nás v rodině rodilo.

Táta se stal dědou, Umělkyně bábou, já tetou, rahaan strejdou. Klučeti dali pěkné jméno Štěpán, což je hezký start do života, myslim.

Můj táta (novopečený dědek) si už maluje plány, jak na nevlastnim vnoučkovi napraví, co zmeškal u vlastní dcery:

začíná se zítra (1. návštěva porodnice) s první lekcí ruského jazyka. V polovině listopadu nasadíme jednodušší matematiku/fyziku, první polovinu 2008 věnujeme studiu práv a tak do ročka bych to viděla na přihlášku do výběrového řízení na justičního čekatele, nejlépe v obvodu Městského soudu v Praze. To by bylo, aby z toho kluka něco nebylo!


Co na tom, že zatím tak maximálně najde ňadro.


*


Ale dědečkovství mýho táty si opravdu vychutnám plnými doušky.

Je načase, aby moje narcisistická fotka sklouzla níž.

Takže i když tyhle dny spíš žiju než promejšlim, teď si sedám, loguju se a píšu vám.
Máme se dobře a počasí je dobré. Spinning mi roste k srdci třikrát týdně, placička se tvaruje do nevídaných tvarů, které začínají pomalu připomínat.. no, zadek. Do schodů hopkám s pružností laňky a veškerá úskalí všedního dne zvládám líp než tříminutový running na Zkamenělý dítě.

O sny připraví tě.

Sociofobie, nikdoměnemárád, jsemnejhloupější nikoli neúspěšně drolím ve večerní četbě 4 dohod, což je první kniha, kterou čtu podruhý. Jestli napoprvé byla inspirující, napodruhé se stává biblí.

(A zajíst pořádnou porcí duhových suši, prolít hrdlo bílým vínem, políbit své lásky a jít v míru domů. Tam položit dlaně na zem a nohy nepokrčit.)

Dívám se ven na žlutě modrou oblohu, na barevný listí, co vydrží už jenom chvíli, průdušky mě poslouchají jak už douho ne a hlavu mám lehkou. Plnou krátkejch blonďatejch vlasů.




středa 3. října 2007

when you are sick


be narcissistic


úterý 2. října 2007

14

Měli ve zvyku nechávat dopisy napůl zabořené do hlíny v zahradních truhlících. A každý večer se scházet. To nebyl zvyk, ale nutnost vycházející z intenzity a dočasnosti jejich známosti. Těch několik týdnů kvůli ní spával nanejvýš čtyři hodiny denně, zatímco ona - jen málo vzdálená od Juliina věku - každý den odpočívala po namáhavých a dosud nepoznaných nocích. Bylo léto.

Prohlíží si jeho novou lásku. Podobný typ jako bývala tehdy ona, jen o poznání vyšší (protože na fotkách je skoro tak vysoká jako on). Překvapivě (?, pro ní možná) vůbec nevypadají jako vztah z rozumu, vypadají, že se hledali od doby co ho tehdy po létě opustila.

Strojila se jen kvůli němu, jen proto, aby ji večer všech těch svršků zbavil. Aby je poházel po dřevěné chatce stojící vprostřed louky, ve které se svítilo jen svíčkami, nebo raději ničím. Přespříliš mladí, než aby si mohli něco nechat na příště. A když pozdě v noci už neměli sílu než zírat slepýma očima vzhůru, byl slyšet jejich dech a trpělivá práce červotoče.

Po létě chtěla všechno nebo nic, i když věděla, že všechno mít nemůže. Volbu, která v toku všedních dnů daleko od dřevěné chatky prolezlé červotočem ztratila ze své bolestnosti, učinila s lehkostí, vždyť máme život před sebou, pak se uvidí.

(Mohla s ním tehdy otěhotnět - ano, bylo by to společensky neúnosné, avšak tolik přirozené. Mohla s ním mít dceru a ta by dnes byla v Juliině věku. A taky by si říkala, že má život před sebou.)

Prohlíží si jeho novou lásku. Je oblečena ve svatební šaty, které odkrývají kostnatá a půvabná ramena. O jejím věku se může jen dohadovat (což taky dělá). A hned vedle on, tentýž šibalský úsměv, jen brada se zdá být zaoblenější a oči míň bezstarostné.


Vracím Ti tvoje touhy, kdysi napsal.
Věta, co získala smysl až po čtrnácti letech.