crum.love pitoresque

Když si v sobotu ráno zabouchnu klíče od bytu a o pár okamžiků později mlátím do výtahové stěny se vzteklými vzlyky doprdele doprdele, netuším ještě, že Krumlov abslolvujeme i přes nástrahy nepřemýšlejícího mozku a jak moc se mi tam bude líbit.

Prosluněné horké město z pohádky, až nerealisticky pitoreskní mi unikalo trestuhodně dlouho, najednou ale stojíme s rahaanem vyplivlí (a vyplivaní) z autobusu a nemůžeme se zorientovat ani podle mapy vytisklé z netu, ani podle velké mapy na ulici. Dobrý mladík nás správně posílá do Objížďkové a odtamtud už je to do penzionu (kladné reference, byť omezené jediným noclehem) co by kamenem dohodil.

Odpoledne krumlovskou výheň mění v nádherné místo pouliční Mojito/Cuba libre v plastovém kelímku (a pár pivek), couráme se krásnými výhledy, v parku míjíme hulící omladinu, Sigi mává zámeckým medvědům a já si k plánům na spokojené stáří přidávám k Třeboni novou alternativu:-).

Stokrát přecházíme mosty přes Vltavu a nakonec končíme v BarBaru u kuřecích křídel za rovný kilo a plánujeme turistické položky na krátkou neděli.

Další den stíháme zámek, Egon Schiele Art Centrum a Muzeum tortury s přehledem. Zámecká slečna průvodkyně s dready sice chvílemi kapku improvizovala, ale to, že si pánové při zámeckých hostinách ulevovali rovnou pod stůl, jsme s rahaanem sežrali bez jakýchokoli pochybností (ženy chodili do vedlejšího sálu na nočník za baldachýnem, víme..). Ostatně ani informaci o tom, že pánští návštěvníci zámku museli na uvítanou dát půldruhého litru vína na ex, nepodrobujeme zvlášť velké kritice.

Z Art Centra je r. zklamaný (prý oproti dřívějšku ubylo Shieleových originálů), na druhou stranu Keith Haring nás svými všudypřítomními penisy a létajícími talíři tuze pobavil. A ani halucinogenní Kvíčala nebyl bez zajímavosti, i když abstraktní malbu drahý moc nee. Jen nás ukrutně zklamalo, že nikoho nenapadlo dovézt do Čech pěkné Haringovy odznáčky - navnadit pod vitrínou a neprodávat v přilehlých suvenýrech považuju za ostudné a hanebné.

No a muzeum? Che, škoda mluvit, chladné a impozantní sklepní prostory by myslím šlo pro tento účel využít inteligentnějším, popř. alespoň míň dětinským způsobem. Takhle se mi do paměti vryl pouze pás cudnosti, který jsem viděla live poprvé. Děkuji pěkně, stačilo.

Vejlet nutno zakončit dramaticky, proto v nestřežené chvilce padám na břehu Vltavy tak šikovným způsobem, že sklidím ovace od snad stovky cizinců sedící na pár metrů vzdálené zahrádce. Koukám na nebe a chci umřít a brečet, tak se radši začnu gebit.

(Nikoli tak ovšem o dva dny později v X-18, kde jsem si epesním skluzem po třech schodech pořídila modřiny na třicetiprocentech povrchu těla a přitom stihla zapíchnout deštník kamsi do palubní desky a zavinit tak zpoždění mhd autobusu o 65-67 sekund).

A poklidná cesta domů, při níž se oddávám intenzivním pocitům štěstí a spokojeného všeříkajícího mlčení.

.. to be continued ..

proloupnout voko

Vracím se.
Vracíme se, hodiny strávené v divně zeleném autobuse, nemluvíme. Jseš blíž, čím dýl nemluvíme, je krásný nemluvit a poslouchat nemluvení. Slunce sklouzlo do pohodlných poloh, na jazyku chuť wasabi (sbalené na cesty, jako vždy), někdy bych chtěla umřít na sedadle vedle tebe. Na cestě někam, nebo domů.

Protože krajina utíká a nebe se mění, jak já chci. Pro onu zálibu v mracích.

Doma bez váhání zachránit jiřičky před zlou sousedkou, těhotním s každým kouskem hlíny přilepeným u našeho ložnicového okna. Ráno mě budí štěbetavými hádkami o flek, směju se pod fousy, a to ještě nezvonil budík. Natáhnout ruku, slyšíš je taky?, a proloupnout voko vedle tvýho.

bezex d

Jakoby se čas zrychlil, co jsem to v lednu zapíchla (jinde). Nezbylo nic (pálím mosty). Jen občasný svrbění prstů a nedostatek domova pro můj odraz na monitorech, který se mi zase zachtělo vídat.

Nastal čas zkusit pokračovat. Plány byly jiné, odpouštím Ti :-) nerealizaci, zařizuju se impulsivně jediným nejsnazším způsobem, o kterém teď vím. A který mi po prvním postu začíná být sympatický.

Místo s prozatím přivřenými dveřmi (ech, na jak dlouho, vždyť se znám!), širým anonymním okolím. Neexponované. Cárárá jako když rodiče odjeli a mně bylo třináct, introvertní dítko s hlavou v deníku, před jehož nevítanými hosty ho chránilo skor hieroglyfické písmo.

Vítej zpět, d.