beze slov

johoho

aneb najdi si svého xaviho!

chuť mokré fusekle

svět se mi zúžil na tak malej prostor, že se do něj vyjma mě samotný stěží vejde hrnek s průduškovym čajem, teploměr, nějaký blbosti a 6-7 kapesníků. úchylnost echtovního podzimního marodění nabývá třetím dnem na intenzitě, přestávám si říkat lidská bytost a velkoryse volím nový nick láčkovec nové generace.

láčkovec nové generace se vyznačuje tím, že:

umí foukat půl hodiny v kuse do bublifuku a dneska už zvládne trojbublinu na požádání (taky umí spolehlivě rozeznat tenkostěnou a tlustostěnou bublinu a dle toho se zařídit při dalším foukání).

požírá zásadně krmi mimořádně kořeněnou nebo alespoň notně přesolenou, protože v opačném případě chuťové pohárky vyšlou do mozku ledatak informaci o chuti mokré fusekle.

lituje se. dopoledne se většinou lituje víc, což je v nepřímé úměře k tomu, že hůř mu bývá k večeru.

čte si! ano, láčkovci nové generace si dnes troufají na tak těžké čtivo jako je Harry Potter 4!

občas se dojde vyčurat a někdy i vykakat. ale pak rychle, šupky dupky do pelechu, protože energetických výdajů bylo až přespříliš a na to jsou láčkovci velice hákliví.

zvlášť pořídí-li si takhle před svátkama komplikovaný katar horních cest dýchacích.

svět v obrazech

(květena a slečna na Zahradě Čech)

Jak jsem ujela pětadvacet kiláků, aniž bych se hnula z místa

aneb první lekce spinningu pro padavky-astmatiky

Nic naplat, cyklistická sezóna končí. A tak nastal pravej čas nechat se inspirovat činy páru milých přátel (Mléčnou počínaje, Smillou konče), najít na netu několik dobrých rad, jak na to poprvé, zvolit vhodnou mučírnu (čti sportovní centrum) a správný čas. A překecat milýho zlatýho, protože jsem srab a u takovejch premiér ho potřebuju mít u sebe.

Doma narychlo balim pár nepříliš vhodných svršků, dva ručníky, flašku na vodu, tenisky a ventolin, nabíráme zpoždění. Do mučírny doběhnem tak tak na čas.

Dveře sálu číslo jedna se již otřásají podmanivou dunící hudbou nevalné kvality a než se stačím víc podivit nad tím, že minutu po plánovanym začátku hodiny je všechno v plnym proudu, jsme uvnitř a nesměle klopýtáme k těm nejzadnějším spinnerům. Hnedle k nám přijde zcela zpocený Dráb (a podotýkám, že nick jsem pro tohodle cvičitele vymýšlet nemusela) s výrazem tak přísným, že nebýt před chvílí na záchodě, udělám pod sebou vmžiku loužičku. A když pronese korektním, ale tím nejvíc nesmlouvavým tónem, že jdeme pozdě, jsem tak maličká jako ten šroubek, pomocí kterýho se šteluje sedlo.

Nějak jsme si popletli čas začátku, holt. Drábova hodina v plnym proudu, ta další začne za 25 minut. Jinými slovy, spoustu času utýct pryč, daleko, do bezpečí. Ale jsme stateční, uchýlíme se na rudou koženkovou pohovku a po očku pozorujeme nabušené mladíky a mladice v (ne)slušivých aerodynamických oblečcích, kterak přicházejí a těší se na svou dvěstěpadesátouosmou (nejmíň!) hodinu spinningu. (Posléze mě trochu uklidní, že tmavovlasá slečna, co si před sálem dala nohu za hlavu, se cvičitelce přihlásí spolu s ostatními nováčky.)

A tu přichází naše spinningová šamanka. Nejdřív si jí spletu s kolegyní z práce, co se nedávno vdala a má takové pěkné židovské jméno, ale pak mi dojde, že tak hezkej zadek by si osmi hodinama denně v kanclu těžko vyseděla.

Šamanka je krásná a milá, když mi pomáhá nastavit kolo, uklidňuje mě, že se nemám bát (ksakru, to je to na mě tak vidět?!) a ukazuje, jak přístroj zabrzdím. Na rahaana, chudáka, se úplně vykašle, asi působí jako profík. A jedem. Po sedmi svižných minutách při dvou rozhlasových hitech od Madonny ze mě začíná kapat pot a říkám si, jakej je to rachot, když tu Šamanka zvolá, zda jsme připraveni a můžeme jít na věc (jak jako "jít na věc"?! a co do teďka děláme?). Začínáme střídat tempa a zátěže a terény a polohy a skoky a já překvapivě zjišťuju, že se chytám líp než slečna s nohou za hlavou. Při stouňáckém Satisfaction a prudkém stoupání do refrénu cejtim první výrazný vlny endorfinu a to už jedem z kopečka a do toho duní It´s my life od toho černocha, co o něm vždycky v bravíčku psali, že je doktor z Albánie. Pak tam hodí Šamanka cosi smyčcovýho (Vanessa Mae?) a jedeme jako v noci, někdo se zavřenýma očima a je to super až tak moc, že si vzpomenu na film Holky to chtěj taky.

Ale je to záhul. Začínám přemejšlet, jestli budu muset použít svýho modrýho ventolinovýho kámoše, krev se ve mně vaří. Ve třičtvrtě koukám na hodinky a v duchu se ptám, jak vydržim do čtvrt. Pak na to zase zapomenu a na svý astma taky, snažim se dejchat, jak Šamanka radí (důsledně nádech nosem, mnohem delší výdech pusou, jasně to zná každej) a funguje to. Protože v plicích nezůstává zbytečnej vzduch a sklípky tak nemusim při nádechu zvětšovat až k rozedmě.. Jednou málem ze spinneru spadnu, Rahaan se gebí, to je celej on. Ale pak se zase vytahuju já, protože se srovnám a jedu ve stoje, když on dřepí. A pomalu zatahujem, nějakej ten strečing na závěr, a do šatny skoro nedolezu. Druhá půlhodinka uběhla, jakobych byla sjetá. Ani nevim jak.

V zrcadle se pak pro nachovou (a velice trvanlivou) barvu v tváři téměř nepoznám.

Přesto (nebo právě proto?) doplouvám domů v ladných uvolněných pohybech s lehkou konverzací poletující sematam a mám hluboké pochopení pro ty, co v mučírnách tráví spoustu času, zatímco by se třeba mohli povalovat doma na gauči.

Spinnig is good!

A navíc na něj nepotřebujete helmu a strach z řidičů dementů.

Odjakživa se bojim, že jednoho krásnýho dne najdu mrtvolu

Některý místa prostě působěj, jakoby tam byla mrtvola, nemůžu si pomoct. Působil tak záchod v našem starym vinohradskym bytě třebas. Nebo místa u silnice od řeky do starejch Bohnic. A Klánovickej park. Ten určitě.

Naposledy jsme si z cyklovýletu přes Klánovice odvezli mrazení v zádech, trasa podél železnice se nám nelíbila ani za mák. Kromě dalších nelibých pocitů jsme se nemohli zbavit dojmu, že na nás mrtvola odněkud vyjukne. Tehdy jsme si řekli, že do Klánovic radši už ne, ta divná atmosféra není pro nás.

Včera jsme se tam, z jinýho konce, dostali tak nějak mimoděk, Xaverovskej háj skončil a ejhle, jsme v Klánovicích. A všude plno lidí, čučících pod nohy, košíky přes ruku. A tak jsme taky začli čučet na zem a za chvíli jsme měli plno hříbků a bedel a babek a kdybychom se vyznali v holubinkách, tak i těch. Pěkně naducaná taška na kolo z toho byla, houbová vůně vůkol, červíčci a hlína a tlející listí.

A kousek stranou od houbařského mumraje, tam na slunečném plácku, kde v trávě seděl zdravej velkej hřib, jsem v listí našla starý oblečení, bundu a svetřík a ještě cosi. Klacíkem do toho rýpu, nějak se mi to nezdá, Rahaan mi ale vymlouvá, že ty tmavý skvrny určitě nejsou od krve a když začnu polemizovat a blábolit cosi o komsi zavraždeném, milej zlatej opáčí, že to není on, kdo vystudoval práva, ale já, a že bych teda já měla aspoň trochu vědět, jak se mají ty věci s ohledáváním (mrtvol apod.), navíc ten, komu věci patřily, se evidentně v okolí nenalézá. Zabručim pod fousy, že kriminalistika byla nepovinná, načež sklapnu, volat policajty kvůli pár špinavejm hadrům mi opravdu přijde jako nesmysl. (Tolik o tom, jak jsem v neděli dost možná nenapomohla orgánům činným v trestním řízení při odhalování/objasňování trestné činnosti..)

Ale ty houby, to vám povim! Vrchovatej velkej talíř, že z něj padaly, když jsme je očistili a nakrájeli na smaženici. Krmi sice nemůžu dát pět hvězdiček z pěti, ale jen tři a půl, protože málo kmínu je zkrátka málo kmínu a moc nožiček je moc nožiček, co naplat.
Ale na druhou stranu tíha v mém žaludku byla pětihvězdičková až běda, podařilo se mi ji přebít až kolem čtvrté ráno, četbou vlastního deníku z r. 1994 na WC.

banální třešničky

učim se nezapomínat, že spokojenost nepřijde jen tak, když ležim s rukama za hlavou a koukám do zdi. málokdy přijde, když mám na růžích ustláno a navíc jsem neustlala sama. nepřichází o víkendech, na který naplánuju lenošení a nic víc. ke spokojenosti se musim tvrdě dodřít. musim si odkroutit nepohodlí, obavy, málo spánku, setkání s nepříjemnejma lidma.

a když to zvládnu, je to paráda.

a teď je to paráda. nepříjemnou prací nabitý dny, ale zvládám jí. nová kolegyně, se kterou se nedá mluvit, ale dneska jsme daly pár vět o počasí a já se i mile usmála (bohouše z hradce mi vzali). obávaná oslava osmdesátin otce té, která přebrala mé mámě mého tátu, ale nakonec bavim společnost a nechce se mi domů (po cestě otvírám výslužkovýho lahváče o futro pavlačových dveří). a koneckonců i tu cestu na/z ff firemním autem jsme dali, na což jsem extrémně hrdá, protože detailně instruovat rahaana-téměř-neřidiče byl tvrdej oříšek. kterej jsem přes svůj momentální nepříznivý stav (...) zvládla na výbornou. ať si kdo chce co chce říká. fajn oběd s mámou a krmení racků dneska večer na nábřeží pak byly banální třešničky, kterejma jsem si ozdobila napečenej dort současnýho dobrýho rozpoložení.

mňam.


a tak si říkám, že pro poslední víkend v září bych měla - v duchu výše řečeného - upřednostnit nabídku smysluplné charity před sobeckým soukromničením kdesi v Ráji. (jen v sobě najít sílu strávit tři dny s opuštěnejma dětma).

právě probíhá tisk dokumentu

přiložit ztuhlé ledové dlaně na papíry, co zrovna vylezly z tiskárny, je jediný způsob, jak se dnes v práci zahřát.

studený nohy, zbytečnej medvídek a pozdě vrácený lahve

nemůžu se rozhodnout, zda na věci nahlížet přes modré letní brýle, či přes oranžové. podzimní. věřím v babí léto, doufám v ně. spoléhám na ně. protože jsem spoustu věcí nestihla, něco jsem stihla jen v malém počtu.

a protože mě naboso zebou nohy. copak se čtvrtýho září už naboso nechodí?

doma sporadicky, povečerně, nevíkendově povětšinou. utíkám z prahy více a více ochotněji, za trochu toho nepohodlí mi to začalo překvapivě stát. češu žíhaná jabka, mnohá padají jen tak na zem, což je špatné, všude bude spousta vos. a stejné cestičky při sekání trávy, na půjčené šedivé holínky se lepí mokrá. voňavá opojná. lehnout si do ní, nechat se olízat od hnusných zrzavých slimáků, přeskočí tě hnědej skokan a hned po něm koník luční (ehm saranče vlastně). kéž by letos vůbec nenapadl sníh a tráva zůstala zelená živá.

když nevyjdou baboletní plány, tak snad aspoň ty egyptský, kterejma bychom si spravili povánoční zkažený žaludky, když vánoce jsou už kvapem tady (oblíbený téma hovorů v práci od 2. poloviny srpna). ale to jen tak na okraj.

na Medvídka jděte, jen pokud začne hodně pršet, vy nebudete mít deštník a jedinou možností se schovat bude kino.

a nebo v případě, že vás opravdu, ale opravdu ukrutně zajímaj stehna Táťány Wilhelmový.

ale rozhodně na něj nechoďte, máte-li po krk všudypřítomnejch těhotnejch ženskejch, dělání stojek po souloži, měření bazálních teplot. a (cizích) dětí tak nějak vůbec.

Vratné lahve byly o poznání příjemnější, ale dost možná proto, že vstřebaný vleže na sofa. přesto nemůžu než napsat: nedodělané, bez špičky, dojemné jen chvíli, vtipné jen zezačátku. a půvabně zralé Kolářové by tu víc slušel Abrhám, což chápu, že je poznámka jaksi mimo..


interní aktualizace, 19:36: doriano blbá, jasně že se nechodí naboso, když je venku deset stupňů. čtvrtýho září nezáří.