neděle 30. prosince 2007

kokosové kostičky s pomerančovým nádechem




Nenadělila jsem vám nic s k Vánocům a nenadělím vám nic ani ke konci roku. Ale nabídnu vám recept, na základě kterého si můžete sami připravit sladkou mňamku, která je nadýchaná nejen na pohled.

Nejdříve vyrobíme těsto:
7,5 dkg másla
2 vejce
30 dkg cukr moučka

Ingredience utřeme do hladké hmoty a dále přihodíme a zamícháme:
37 dkg hladké mouky
1 a 1/2 dcl mléka
1 prášek do pečiva

Těsto máme hotové, stačí vylít na plech (formát volíme raději větší, těsto vyběhne). Pečeme v troubě při teplotě cca 180 st. zhruba 15 minut, dozlatova, očekujeme špejlí, zda je ready. Necháme trochu vychladnout.

Mezitím se připravíme na druhou, krapet náročnější fázi - fázi namáčení kostiček (viz níže) a jejich obalování v kokosu.

Nachystáme polevu smícháním následujících:
20 dkg rozehřátého másla (fakt tolik!)
2-3 lžíce čerstvě vymačkané pomerančové šťávy
3 lžíce rumu
(ani trochu víc nevadí)
15-20 dkg cukr moučka
2 dcl mléka

Vychladlou buchtičku nakrájíme na malé kostky (2x2 cm třebas), na posilnění si lokneme trochu rumu (doporučeno) a jdeme na obalování.
Kostičky namáčíme v polevě a ihned obalíme v kokosu. Toho budeme potřebovat docela dost, 300 g se neztratí. Poté necháme vychladnout. Po vychladnutí v ledničce možno konzumovat.

Kdo jednou zkusí, už nechce jinak.





(A moc se nevožerte, milánkové, už nejste malí přeci.)

sobota 22. prosince 2007

vánoční magion

najdi 5 rozdílů
(s tajenkou)

..

Bylo mi sedm, když se můj otec spřátelil s tetou Laurovou. Teta Laurová byla (a jak mi google říká, stále je) léčitelkou, obézní a přesto podivuhodně ohebnou. Tehdá seděla zásadně na zemi v pozici lotosového květu, občas si dala nohu za hlavu a hodně nahlas se smála. Lidi, co se u ní scházeli a posedávali na parketách smíchovského bytu, věřili, že jim pomůže od jejich tělesných starostí, a mnohým možná i pomohla.
Hodně věcí léčila kombuchou a taky rovnáním kostrče.
A tak jsem v tomhle citlivém dívčím věku byla podrobena ponižující terapii "prst v zadku" a domu jsme si odnesli kombuchu. Kombuchu jsme pak dlouhou dobu pěstovali v dvoulitrovce od okurek, zatímco ve většině domácností na jídelním stole figurovaly žluté chemické limči a lahvový měšťan. Sametová měla přijít o čtyři roky později.

Nejlepší kamarádka na život a na smrt - teď jí říkám Cizinka (nick, co vznikl ještě na bloguje.cz v době hluchoty našeho vztahu) bydlela o dvě vinohradské ulice níž. V obývaku měli její rodiče koberec s vysokým vlasem, po kterém se smělo chodit jen bosky, a dvě obrovská akvária, do nichž jsem vydržela čumět celá odpoledne. Když jsme se scházely, zásadně byl sraz u Drutěvy (co byla na půl cesty) a ona vždycky chodila pozdě, mrcha. Mnohdy jsem musela vyhlížet její blonďatou krátkou kštici třebas půl hodiny. Ale nakonec vždycky dorazila.

Před vánocemi ale nebyl důvod vyčítat její nedochvilnost, protože hned opodál u sámošky stávaly kádě a velcí chlapíci s rudýma (rudýma!) rukama neměli problém s okukujícími dětmi a nesmělou Doriankou. Máchala jsem si ruce v ledové vodě ve snaze pohladit kluzká zvířátka až do momentu, kdy jsem je měla zmrzlé a necitlivé, takže dotyk šupin ani nemohly zaznamenat. A co chvíli proběhnuvší poprava se mě vůbec netýkala.

..

Teta Laurová dnes lečí hlavně ženskou sterilitu, jak se dočítám. Jestli vám prodá kombuchu, nevím. Při psaní tohohle postu jsem jí vypila půl litránku z pet lahve a chutná dočista stejně jako ta tehdejší naše domácí, takže její pěstování nechám asi na někdy příště. Cizinka, kterou by měly vystavovat jako příklad bezproblémového těhotenství a ultra hladkého domácího porodu (prvorodička!) mi včera přes mobil zahlásila, že placentu mají schovanou v mrazáku a až povolí zima, zakopou ji někde do země a k ní zasadí své, nyní třítýdenní, holčičce strom. Od kádí a pánů s rudýma rukama se pokrytecky odvracím, ale stejnak mě doženou: v hypermarketu, kde mají sladkovodní mlčochy v akvárcích, nás jeden šupináč postříká vodou při svém zoufale marném výskoku za svobodou/životem. A já se uprostřed předvánočního běsnění rozpláču do Rahaanovi bundy.

..

A na vánočním stromku visí tatáž skleněná stříbrná kočička jako tehdy, když mi ještě vitální děda nadělil vlastnoručně ušité tyrkysové kalhoty, které jsem se nikdy neodvážila ani vyzkoušet a při první příležitosti letěly do popelnice. S odstupem času je mi to líto; intenzivně cejtim, jak musel bejt zklamanej.

Některý věci už příští vánoce napravit nejdou. Tak si na to, drahoušci, koukejme letos aspoň na chvíli vzpomenout.




středa 19. prosince 2007

krátké zamyšlení v čase adventním

když tak koukám na ty kapry v kádích, říkám si, že je lepší bejt vegetariánem.
(jenže to bych nesměla mít tolik ráda ryby)

čtvrtek 13. prosince 2007

re-invented

rainbow kiss
asi že se mi zadařilo (víceméně) plynout po povrchu, než bolesti odezní, zůstalo leccos nevyhrocené, dotyky dna letmé, já vcelku a pouta nepříliš rozrušená, jak s láskyplným úměvem pomalu zjišťuju.
pravdu mají vždy obě strany.
a nemocí přeskládáným cestám v hlavě jsem vystavěla značky STOP, následně zcela dle plánu promíchala a protřepala. v místech x, kam stojí za to se v uvážených intervalech vracet, objímám svá stehna sedíc na známých místech a odhaluji před tím svým úplně (!) poslední 13. komnaty. jak hladce se mi rozostří pohled na zelené lasery, tak bezbolestně se vracím sama k sobě.

úterý 11. prosince 2007

Ahoj mamko

Stojíme v metru nad typickým českým důchodcem. Ušmudlaný, špína za nehty, bláto na botách, bunda kdysi šedé barvy. V ruce skoro nejstarší typ Nokie co znám - číslo po mně nechtějte - začíná velice pomalu vyťukávat esemesku. Nedá mi to, koukám přes rameno. Každé písmenko hledá dlouhé sekundy, špatně vidí.

Ahoj mamko,

Che, to je pěkný, píše svý ženě. Neváhám a tlumočím z davu zpruzenému Rahaanovi.

za pul hodiny

Jasně, teď napíše, že bude za chvíli doma..vsaď se!


budu doma.

..jak jsme všichni čitelní, jak jsou si všechny sms zprávy podobný!

Tes

Na pleši dva načervenalé stroupky mezi mořem lupů. Dlouho hledá další písmenka, celej tunel, mezi dvěma stanicemi. Jsem napjatá!

Tesim se

Taju! Byť je na pána neveselý pohled, nebrání mu přece jeho stáří a ubohá umolousanost, aby byl milý na životní družku, jistě už mnoho let okoukanou. Láska kvete v každém věku, nezapomínej, doriano!

tesim se na

Visím na každém dalším písmenku, jsem zvědavá na láskyplné oslovení, které bude následovat

tesim se na ..



.. JIDLO.


Buch. Když na Kolbenově vystoupí, pohltí mě vlna smutku.


úterý 27. listopadu 2007

s prvním ledem první pád.
jedenáct hodin spánku vyústí k ránu v masakr poraněné kočky a dvou králíků, z nichž zbydou jen kusy kožíšků. kladu si za vinu, že jsem je odvedla do špatného bezpečí, mezi muže, kterým jsem dala přečasně důvěru.
a ráno, v plicní ordinaci mi po velmi dlouhé době zacpou pusu inhalátorem a na recept napíšou lék, po kterém mě dozajista opět čeká boj s moučnivkou. nebýt té zlé sestry, propuknu v pláč.
myšlenky na odb. pomoc se rozplývají v totální nechuti nechat někoho cizího hrabat se v mé hlavě, nezbývá, než si pomoct sama. a plynout po povrchu, než bolesti odezní.

pátek 23. listopadu 2007

Dny s příchutí žlutého melounu

Žluté melouny si poslední dobou kupuju často. A když vyškrabuju zbytky dužiny (tady už bývá zelenkavá) říkám si, že mi žlutý meloun vlastně skoro nechutná. Ze začátku jsem z chuťových vjemů překvapená, ke konci otrávená.

Podzim je náročný pro nás všechny. Cítíme se opuštění a vlastně opouštíme. Jsme ublížení, ale ve skutečnosti ubližujeme. (A když utěšujeme a snažíme se kruh prolomit, cítíme, že potřebujeme být sami utěšovaní. A ti druzí to vědí a stahují se od nás.).

Nedostatek sil leccos komplikuje. I lásku a přátelství. Moji lásku a má přátelství. Jakoby se s každou další zlou zprávou začalo to dobré ve mně kazit.
Padám ke dnu.
(Jedině tak se budu mít od čeho odrazit).

pátek 9. listopadu 2007

nonsens
po včerejších osmi dílech v kuse se nadále domnívám, že jsem tomu nepropadla

čtvrtek 8. listopadu 2007

one hour


before your sick day


horoucí pekla jsou zalita jednou velkou louží, ve které si pěkně zgruntu vymáchám nohavice až kousek pod kolena. skla mám pokryta stovkou malých kapiček (což jako obvyklá nositelka čoček absolutně nemohu znát), které podporují mou masochistickou radost z nepřízně pozdně večerního počasí.

čeká mě opuštěný byt, což si první hodinku vyloženě užívám, druhou oceňuju a pak už to tak dobré není: spánek nechce přijít, když na druhé straně postele absentuje kdesi oslavující Milej zlatej, co původně povídal, že dorazí do jedenácti. ve dvě otevírám obě oči, abych si po telefonu nechala vyložit, že jsem milována a že večírek je v plném proudu.

a když konečně upadnu do lehkého spánku, stejně mě někde vzadu pod lebkou tlačí samota posledního patra, a klapání uvolněného střešního plechu, které obyčejně zvládám plně ignorovat.

vydatného odpočinku se dočkám až hodinu před svým budíčkem, kdy se vedle mě svalí cosi funícího, hekajícího a ožralého.


hlavně že víš, kde jseš doma.

středa 7. listopadu 2007

otoč hlavou o 360 stupňů

4.11.2006(taky už bylo hnusně)

********************************************
nastydne mi
někdo nechal na záchodě dlouho otevřené okno. dívám se jím na kapky bubnující do plechové střechy a ohrnuju nos nad protivně studeným prkýnkem. jak ksakru tu zimu přežijeme?
a pak si vzpomenu na eskymáky.
a eskymačky.

pondělí 5. listopadu 2007

zdraví štěstí přejeme ti

v sobotu v noci skáču do ledové propasti nočních světel a nezastavitelných výčitek. asi abych si nachystala ozdravný program pro následující dny. vyškrabat se nahoru.

v neděli začínám.

Kluunův Třetí poločas (Džounsi, pošli prosím Time-out po Tomšovi co nejdřív) mi během dvanácti hodin spolehlivě vyžene z hlavy kraví problémy, jako až příliš chytlavé děvče odpaluju v 22.45 cigaretu, o které říkám, že je poslední. A myslím na svou babičku a její silikonovou protézu, kterou jsem po její smrti ze zvědavosti rozstříhala nůžkama. A na její huňaté bílé vlásky, které jí narostly po chemoterapii a které naprosto zbytečně schovávala pod parukou, co měla zadní část už trochu zplstnatělou.

pohřbena s rukama za zády.

A na mámu, která má asi jizvu stále viditelnou, ale co spolu nebydlíme, už ji neznám nahou. Prý se v nemocnici s paní, které se říkalo Duhovka, hrozně nasmály. Co jim zbývalo, aby se strachy nepodělaly?


dnes pokračuju.

Jsem milá a pilně pracuju, večer spinning. Nekouřím. Taky možná udělám homework, i když je o všech těch pitomejch časech, co zatím neumím užívat intuitivně. Nekouřím.
Vím, to už jsem psala.
Nekouřím.


---
Všechno nejlepší, milý T. Miluju tě.




sobota 3. listopadu 2007

g

ačkoli narozena 13 let po vzniku elektronické pošty, přání lektorky, abychom jí homework poslali emailem, mne překvapí. (důkaz toho, že jsem přes pět let pryč ze školních / univerzitních lavic?)

o pár momentů později si však ochotně zaznamenám její gmailovou adresu.

brand new

world made of glass



(behind the darkness)

středa 31. října 2007

Bajaja

aneb strasti moderní domácnosti

Byla nevýrazná neděle a nám se rozbila pračka. Byla ještě po babičce, co umřela v šestadevadesátym, tudíž měla nasloužíno požehnaně (no, však babička taky), dlužno ale dodat, že nebyla na kliku a skutečně byla automatická. Už dva roky předtím však vydávala v procesu tak výrazné bouchavé zvuky, že jsem si svým způsobem v tu osudnou neděli oddychla: nastal čas se s tebou rozloučit a pořídit ti důstojnou moderní nástupkyni.

Inu gúglili jsme s Rahaanem, druhou půlkou domácnosti, následně zúžili výběr na několik modelů zvučných značek a po delší diskusi zvolili model řekněme Bajaja I. Bajaja I. je stejné značky jako moje lednička, jako lednička mého ex a dost možná jako váš spotřebič. Něco jako záruka kvality.

Objednávka přes internetový obchod firmy, kterou určitě znáte, datum dodání do domu pozítří, tedy v úterý mezi 8 a 17 hodinou. No budiž, ozvou se a upřesní.


Neozvali se. V pondělí večer volám na informační linku, jestli by nebyli tak laskavi a nesdělili by mi o něco více přesněji, kdy že hodlají přijet.

- No to si musíte zavolat přímo na spedici, my takové informace nemáme!

Inu volám na spedici (kdesi v Brně).

- Bohužel, ještě nemáme rozpis řidičů, zavojte si zítra (úterý!) mezi osmou a devátou ráno, to už bychom vám měli umět říct přesný čas dodání.

Volám v úterý pět minut před devátou.
- Jé, vy jste včera volala, že ano? Podívejte, my toho máme teď hrozně moc, takže vám nezaručuju, že vás dneska zvládneme. Ale pokud by vám nevadilo, že bychom přijeli až odpoledne po páté, tak pak by to šlo.

Jsme doma v 17.00. Trpělivě čekáme do 18.50, když mi bouchnou saze a volám (potřetí!) na spediční firmu.

- Číslo zásilky? Ano, už to tady vidím. No tak tu pračku jsme dneska vůbec nenaložili, měli jsme tu nějakou havárii. Omlouvám se. Řekněte si jiný termín.

Óká. Doma se mi vrší špinavý spodky, pračku zkrátka potřebujem, než obdobný martýrium podstoupit nedejbože s jinou firmou, ustoupíme i pro tentokrát. Ve středu v 8.00, pokud nepřijedete v rámci akademický čtvrthodiny, rušim obejdnávku. Pán v sluchátku odkývá, spolehněte se, v osm rovnejch u vás zvoníme.
V osm u nás nikdo nezvoní. Nezvoní ani ve čtvrt, ani v půl devátý. Volám (počtvrtý!!) na spedici.

-Číslo zásilky? Ano, ano, tu právě teď budeme nakládat. Připomínám, že v Brně, zatímco místo dodání je Praha, a čas dodání dle poslední dohody před půl hodinou. Telefonicky rušim objednávku. Dopoledne volají ze spedice.

- Vezeme Vám tu pračku. Teda vlastně jí právě nakládáme. Vy jste zrušila objednávku? Aha, hm, nechcete si to rozmyslet? Odpoledne byste jí už (!!) měla doma. Dáme vám číslo na řidiče, kterej s ní přijede.

Vidina krásného inteligentního Bajaji I. mě opětovně přemluví. Odpoledne jsme s Rahaanem již potřetí nachystaní, koupelna dávno vyklizená, stará pračka připravená k odvozu (za mírný poplatek, že ano). Zkrátim to. Zhruba do hodiny poté, co nám řidič volá, že nemá rudlik (ne, to si nedělám srandu) a že ho musí někde v Praze sehnat, stojí pračka na svém místě, směje se na nás svými čistoskvoucími dvířky a provoní koupelnu smrádkem nového velkého spotřebiče.
Ach.

Zanedlouho po ach, následuje och: pračka ze záhadného důvodu ignoruje volbu teploty na 95. Ne že bych vyvářela každičký den, ale přece jen očekávám, že věc za deset táců bude dělat co dělat má. Navíc nikdo neví, kdy se naše domácnost začne pokrývat pokakanými látkovými plenami třebas, pak by se nám vyvářka sakra šikla. Inu, budeme uplatňovat odpovědnost za vady.


Následujícího rána volá Rahaan do servisního střediska výrobce Bajaji I.

- Ano, rozumím, ano. Model Bajaja I. jste říkal? Ano, o tom víme. Bajaja I. má softwarovou vadu, která je příčinou skutečnosti, že Bajaja I. nepere na 95 stupňů. Ne, bohužel v současné době nejsme schopni tuto softwarovou vadu řešit. Je však nutné, abyste toto řešili s prodejcem. Ten k vám pošle technika, technik sepíše stanovisko a následně se bude situace řešit.

WTF?? Jak je možné, že se takový výrobek prodává, jestliže o jeho vadě výrobce moc dobře ví??

Odpoledne do sebe obrátim pět panáků včetně absinthu, čímž podpořím svý bojovný rysy a s Rahaanem jedem do bitvy s prodejcem. Cílem není jen reklamovat, cílem je krucinál se aspoň trochu zhojit, protože co jsme zažili s tímhle nákupem přes net už s dovolením nějakou dobu opakovat nechci. Nebudu se tu dlouze opájet svým vyjednávacím uměním, protože byste je dost možná neocenili (na to mám jiný lidi a předevšim samu sebe;). Výsledkem hodinového boje je Bajaja III. za cenu Bajaji I. a expresní doprava domů. Kamenný obchod si narozdíl od toho internetového (stejný název ovšem) zákazníka poměrně hýčká, zákazník si o to ale musí umět patřičně říct.

A tak jsme od minulýho pátku vyprali už snad pět várek (a z toho tak dvě skorem zbytečně), protože máme děsnou radost z Bajaji III., co má víc otáček a funguje mu vyvářka. Hádáme se, kdo bude prádlo z pračky vyndavat a věšet ho, zkrátka máme Bajaju III. rádi.

A občas jdu do koupelny jen tak, přesvědčit se, že se mi Bajaja jen nezdá, že tam opravdu stojí a voní novotou.

Vím, je to takový dlouhý post o povrchních věcech. Jestli jste ale došli až sem a nedejbože potřebujete koupit novou pračku, pak vězte, že Bajaja I. je toto.

Vesele dál v nabídce.

Che.



středa 17. října 2007

všechno před sebou

Dneska se u nás v rodině rodilo.

Táta se stal dědou, Umělkyně bábou, já tetou, rahaan strejdou. Klučeti dali pěkné jméno Štěpán, což je hezký start do života, myslim.

Můj táta (novopečený dědek) si už maluje plány, jak na nevlastnim vnoučkovi napraví, co zmeškal u vlastní dcery:

začíná se zítra (1. návštěva porodnice) s první lekcí ruského jazyka. V polovině listopadu nasadíme jednodušší matematiku/fyziku, první polovinu 2008 věnujeme studiu práv a tak do ročka bych to viděla na přihlášku do výběrového řízení na justičního čekatele, nejlépe v obvodu Městského soudu v Praze. To by bylo, aby z toho kluka něco nebylo!


Co na tom, že zatím tak maximálně najde ňadro.


*


Ale dědečkovství mýho táty si opravdu vychutnám plnými doušky.

Je načase, aby moje narcisistická fotka sklouzla níž.

Takže i když tyhle dny spíš žiju než promejšlim, teď si sedám, loguju se a píšu vám.
Máme se dobře a počasí je dobré. Spinning mi roste k srdci třikrát týdně, placička se tvaruje do nevídaných tvarů, které začínají pomalu připomínat.. no, zadek. Do schodů hopkám s pružností laňky a veškerá úskalí všedního dne zvládám líp než tříminutový running na Zkamenělý dítě.

O sny připraví tě.

Sociofobie, nikdoměnemárád, jsemnejhloupější nikoli neúspěšně drolím ve večerní četbě 4 dohod, což je první kniha, kterou čtu podruhý. Jestli napoprvé byla inspirující, napodruhé se stává biblí.

(A zajíst pořádnou porcí duhových suši, prolít hrdlo bílým vínem, políbit své lásky a jít v míru domů. Tam položit dlaně na zem a nohy nepokrčit.)

Dívám se ven na žlutě modrou oblohu, na barevný listí, co vydrží už jenom chvíli, průdušky mě poslouchají jak už douho ne a hlavu mám lehkou. Plnou krátkejch blonďatejch vlasů.




středa 3. října 2007

when you are sick


be narcissistic


úterý 2. října 2007

14

Měli ve zvyku nechávat dopisy napůl zabořené do hlíny v zahradních truhlících. A každý večer se scházet. To nebyl zvyk, ale nutnost vycházející z intenzity a dočasnosti jejich známosti. Těch několik týdnů kvůli ní spával nanejvýš čtyři hodiny denně, zatímco ona - jen málo vzdálená od Juliina věku - každý den odpočívala po namáhavých a dosud nepoznaných nocích. Bylo léto.

Prohlíží si jeho novou lásku. Podobný typ jako bývala tehdy ona, jen o poznání vyšší (protože na fotkách je skoro tak vysoká jako on). Překvapivě (?, pro ní možná) vůbec nevypadají jako vztah z rozumu, vypadají, že se hledali od doby co ho tehdy po létě opustila.

Strojila se jen kvůli němu, jen proto, aby ji večer všech těch svršků zbavil. Aby je poházel po dřevěné chatce stojící vprostřed louky, ve které se svítilo jen svíčkami, nebo raději ničím. Přespříliš mladí, než aby si mohli něco nechat na příště. A když pozdě v noci už neměli sílu než zírat slepýma očima vzhůru, byl slyšet jejich dech a trpělivá práce červotoče.

Po létě chtěla všechno nebo nic, i když věděla, že všechno mít nemůže. Volbu, která v toku všedních dnů daleko od dřevěné chatky prolezlé červotočem ztratila ze své bolestnosti, učinila s lehkostí, vždyť máme život před sebou, pak se uvidí.

(Mohla s ním tehdy otěhotnět - ano, bylo by to společensky neúnosné, avšak tolik přirozené. Mohla s ním mít dceru a ta by dnes byla v Juliině věku. A taky by si říkala, že má život před sebou.)

Prohlíží si jeho novou lásku. Je oblečena ve svatební šaty, které odkrývají kostnatá a půvabná ramena. O jejím věku se může jen dohadovat (což taky dělá). A hned vedle on, tentýž šibalský úsměv, jen brada se zdá být zaoblenější a oči míň bezstarostné.


Vracím Ti tvoje touhy, kdysi napsal.
Věta, co získala smysl až po čtrnácti letech.



pátek 28. září 2007

beze slov

čtvrtek 27. září 2007

johoho

aneb najdi si svého xaviho!


středa 26. září 2007

chuť mokré fusekle

svět se mi zúžil na tak malej prostor, že se do něj vyjma mě samotný stěží vejde hrnek s průduškovym čajem, teploměr, nějaký blbosti a 6-7 kapesníků. úchylnost echtovního podzimního marodění nabývá třetím dnem na intenzitě, přestávám si říkat lidská bytost a velkoryse volím nový nick láčkovec nové generace.

láčkovec nové generace se vyznačuje tím, že:

umí foukat půl hodiny v kuse do bublifuku a dneska už zvládne trojbublinu na požádání (taky umí spolehlivě rozeznat tenkostěnou a tlustostěnou bublinu a dle toho se zařídit při dalším foukání).

požírá zásadně krmi mimořádně kořeněnou nebo alespoň notně přesolenou, protože v opačném případě chuťové pohárky vyšlou do mozku ledatak informaci o chuti mokré fusekle.

lituje se. dopoledne se většinou lituje víc, což je v nepřímé úměře k tomu, že hůř mu bývá k večeru.

čte si! ano, láčkovci nové generace si dnes troufají na tak těžké čtivo jako je Harry Potter 4!

občas se dojde vyčurat a někdy i vykakat. ale pak rychle, šupky dupky do pelechu, protože energetických výdajů bylo až přespříliš a na to jsou láčkovci velice hákliví.

zvlášť pořídí-li si takhle před svátkama komplikovaný katar horních cest dýchacích.

neděle 23. září 2007


(květena a slečna na Zahradě Čech)

čtvrtek 20. září 2007

Jak jsem ujela pětadvacet kiláků, aniž bych se hnula z místa

aneb první lekce spinningu pro padavky-astmatiky




Nic naplat, cyklistická sezóna končí. A tak nastal pravej čas nechat se inspirovat činy páru milých přátel (Mléčnou počínaje, Smillou konče), najít na netu několik dobrých rad, jak na to poprvé, zvolit vhodnou mučírnu (čti sportovní centrum) a správný čas. A překecat milýho zlatýho, protože jsem srab a u takovejch premiér ho potřebuju mít u sebe.



Doma narychlo balim pár nepříliš vhodných svršků, dva ručníky, flašku na vodu, tenisky a ventolin, nabíráme zpoždění. Do mučírny doběhnem tak tak na čas.



Dveře sálu číslo jedna se již otřásají podmanivou dunící hudbou nevalné kvality a než se stačím víc podivit nad tím, že minutu po plánovanym začátku hodiny je všechno v plnym proudu, jsme uvnitř a nesměle klopýtáme k těm nejzadnějším spinnerům. Hnedle k nám přijde zcela zpocený Dráb (a podotýkám, že nick jsem pro tohodle cvičitele vymýšlet nemusela) s výrazem tak přísným, že nebýt před chvílí na záchodě, udělám pod sebou vmžiku loužičku. A když pronese korektním, ale tím nejvíc nesmlouvavým tónem, že jdeme pozdě, jsem tak maličká jako ten šroubek, pomocí kterýho se šteluje sedlo.



Nějak jsme si popletli čas začátku, holt. Drábova hodina v plnym proudu, ta další začne za 25 minut. Jinými slovy, spoustu času utýct pryč, daleko, do bezpečí. Ale jsme stateční, uchýlíme se na rudou koženkovou pohovku a po očku pozorujeme nabušené mladíky a mladice v (ne)slušivých aerodynamických oblečcích, kterak přicházejí a těší se na svou dvěstěpadesátouosmou (nejmíň!) hodinu spinningu. (Posléze mě trochu uklidní, že tmavovlasá slečna, co si před sálem dala nohu za hlavu, se cvičitelce přihlásí spolu s ostatními nováčky.)




A tu přichází naše spinningová šamanka. Nejdřív si jí spletu s kolegyní z práce, co se nedávno vdala a má takové pěkné židovské jméno, ale pak mi dojde, že tak hezkej zadek by si osmi hodinama denně v kanclu těžko vyseděla.




Šamanka je krásná a milá, když mi pomáhá nastavit kolo, uklidňuje mě, že se nemám bát (ksakru, to je to na mě tak vidět?!) a ukazuje, jak přístroj zabrzdím. Na rahaana, chudáka, se úplně vykašle, asi působí jako profík. A jedem. Po sedmi svižných minutách při dvou rozhlasových hitech od Madonny ze mě začíná kapat pot a říkám si, jakej je to rachot, když tu Šamanka zvolá, zda jsme připraveni a můžeme jít na věc (jak jako "jít na věc"?! a co do teďka děláme?). Začínáme střídat tempa a zátěže a terény a polohy a skoky a já překvapivě zjišťuju, že se chytám líp než slečna s nohou za hlavou. Při stouňáckém Satisfaction a prudkém stoupání do refrénu cejtim první výrazný vlny endorfinu a to už jedem z kopečka a do toho duní It´s my life od toho černocha, co o něm vždycky v bravíčku psali, že je doktor z Albánie. Pak tam hodí Šamanka cosi smyčcovýho (Vanessa Mae?) a jedeme jako v noci, někdo se zavřenýma očima a je to super až tak moc, že si vzpomenu na film Holky to chtěj taky.




Ale je to záhul. Začínám přemejšlet, jestli budu muset použít svýho modrýho ventolinovýho kámoše, krev se ve mně vaří. Ve třičtvrtě koukám na hodinky a v duchu se ptám, jak vydržim do čtvrt. Pak na to zase zapomenu a na svý astma taky, snažim se dejchat, jak Šamanka radí (důsledně nádech nosem, mnohem delší výdech pusou, jasně to zná každej) a funguje to. Protože v plicích nezůstává zbytečnej vzduch a sklípky tak nemusim při nádechu zvětšovat až k rozedmě.. Jednou málem ze spinneru spadnu, Rahaan se gebí, to je celej on. Ale pak se zase vytahuju já, protože se srovnám a jedu ve stoje, když on dřepí. A pomalu zatahujem, nějakej ten strečing na závěr, a do šatny skoro nedolezu. Druhá půlhodinka uběhla, jakobych byla sjetá. Ani nevim jak.



V zrcadle se pak pro nachovou (a velice trvanlivou) barvu v tváři téměř nepoznám.




Přesto (nebo právě proto?) doplouvám domů v ladných uvolněných pohybech s lehkou konverzací poletující sematam a mám hluboké pochopení pro ty, co v mučírnách tráví spoustu času, zatímco by se třeba mohli povalovat doma na gauči.



Spinnig is good!



A navíc na něj nepotřebujete helmu a strach z řidičů dementů.


pondělí 17. září 2007

Odjakživa se bojim, že jednoho krásnýho dne najdu mrtvolu

Některý místa prostě působěj, jakoby tam byla mrtvola, nemůžu si pomoct. Působil tak záchod v našem starym vinohradskym bytě třebas. Nebo místa u silnice od řeky do starejch Bohnic. A Klánovickej park. Ten určitě.

Naposledy jsme si z cyklovýletu přes Klánovice odvezli mrazení v zádech, trasa podél železnice se nám nelíbila ani za mák. Kromě dalších nelibých pocitů jsme se nemohli zbavit dojmu, že na nás mrtvola odněkud vyjukne. Tehdy jsme si řekli, že do Klánovic radši už ne, ta divná atmosféra není pro nás.
Včera jsme se tam, z jinýho konce, dostali tak nějak mimoděk, Xaverovskej háj skončil a ejhle, jsme v Klánovicích. A všude plno lidí, čučících pod nohy, košíky přes ruku. A tak jsme taky začli čučet na zem a za chvíli jsme měli plno hříbků a bedel a babek a kdybychom se vyznali v holubinkách, tak i těch. Pěkně naducaná taška na kolo z toho byla, houbová vůně vůkol, červíčci a hlína a tlející listí.
A kousek stranou od houbařského mumraje, tam na slunečném plácku, kde v trávě seděl zdravej velkej hřib, jsem v listí našla starý oblečení, bundu a svetřík a ještě cosi. Klacíkem do toho rýpu, nějak se mi to nezdá, Rahaan mi ale vymlouvá, že ty tmavý skvrny určitě nejsou od krve a když začnu polemizovat a blábolit cosi o komsi zavraždeném, milej zlatej opáčí, že to není on, kdo vystudoval práva, ale já, a že bych teda já měla aspoň trochu vědět, jak se mají ty věci s ohledáváním (mrtvol apod.), navíc ten, komu věci patřily, se evidentně v okolí nenalézá. Zabručim pod fousy, že kriminalistika byla nepovinná, načež sklapnu, volat policajty kvůli pár špinavejm hadrům mi opravdu přijde jako nesmysl. (Tolik o tom, jak jsem v neděli dost možná nenapomohla orgánům činným v trestním řízení při odhalování/objasňování trestné činnosti..)
Ale ty houby, to vám povim! Vrchovatej velkej talíř, že z něj padaly, když jsme je očistili a nakrájeli na smaženici. Krmi sice nemůžu dát pět hvězdiček z pěti, ale jen tři a půl, protože málo kmínu je zkrátka málo kmínu a moc nožiček je moc nožiček, co naplat.
Ale na druhou stranu tíha v mém žaludku byla pětihvězdičková až běda, podařilo se mi ji přebít až kolem čtvrté ráno, četbou vlastního deníku z r. 1994 na WC.

středa 12. září 2007

banální třešničky

učim se nezapomínat, že spokojenost nepřijde jen tak, když ležim s rukama za hlavou a koukám do zdi. málokdy přijde, když mám na růžích ustláno a navíc jsem neustlala sama. nepřichází o víkendech, na který naplánuju lenošení a nic víc. ke spokojenosti se musim tvrdě dodřít. musim si odkroutit nepohodlí, obavy, málo spánku, setkání s nepříjemnejma lidma.

a když to zvládnu, je to paráda.

a teď je to paráda. nepříjemnou prací nabitý dny, ale zvládám jí. nová kolegyně, se kterou se nedá mluvit, ale dneska jsme daly pár vět o počasí a já se i mile usmála (bohouše z hradce mi vzali). obávaná oslava osmdesátin otce té, která přebrala mé mámě mého tátu, ale nakonec bavim společnost a nechce se mi domů (po cestě otvírám výslužkovýho lahváče o futro pavlačových dveří). a koneckonců i tu cestu na/z ff firemním autem jsme dali, na což jsem extrémně hrdá, protože detailně instruovat rahaana-téměř-neřidiče byl tvrdej oříšek. kterej jsem přes svůj momentální nepříznivý stav (...) zvládla na výbornou. ať si kdo chce co chce říká. fajn oběd s mámou a krmení racků dneska večer na nábřeží pak byly banální třešničky, kterejma jsem si ozdobila napečenej dort současnýho dobrýho rozpoložení.

mňam.


a tak si říkám, že pro poslední víkend v září bych měla - v duchu výše řečeného - upřednostnit nabídku smysluplné charity před sobeckým soukromničením kdesi v Ráji. (jen v sobě najít sílu strávit tři dny s opuštěnejma dětma).


čtvrtek 6. září 2007

právě probíhá tisk dokumentu

přiložit ztuhlé ledové dlaně na papíry, co zrovna vylezly z tiskárny, je jediný způsob, jak se dnes v práci zahřát.

úterý 4. září 2007

studený nohy, zbytečnej medvídek a pozdě vrácený lahve

nemůžu se rozhodnout, zda na věci nahlížet přes modré letní brýle, či přes oranžové. podzimní. věřím v babí léto, doufám v ně. spoléhám na ně. protože jsem spoustu věcí nestihla, něco jsem stihla jen v malém počtu.
a protože mě naboso zebou nohy. copak se čtvrtýho září už naboso nechodí?
doma sporadicky, povečerně, nevíkendově povětšinou. utíkám z prahy více a více ochotněji, za trochu toho nepohodlí mi to začalo překvapivě stát. češu žíhaná jabka, mnohá padají jen tak na zem, což je špatné, všude bude spousta vos. a stejné cestičky při sekání trávy, na půjčené šedivé holínky se lepí mokrá. voňavá opojná. lehnout si do ní, nechat se olízat od hnusných zrzavých slimáků, přeskočí tě hnědej skokan a hned po něm koník luční (ehm saranče vlastně). kéž by letos vůbec nenapadl sníh a tráva zůstala zelená živá.
když nevyjdou baboletní plány, tak snad aspoň ty egyptský, kterejma bychom si spravili povánoční zkažený žaludky, když vánoce jsou už kvapem tady (oblíbený téma hovorů v práci od 2. poloviny srpna). ale to jen tak na okraj.
na Medvídka jděte, jen pokud začne hodně pršet, vy nebudete mít deštník a jedinou možností se schovat bude kino.
a nebo v případě, že vás opravdu, ale opravdu ukrutně zajímaj stehna Táťány Wilhelmový.
ale rozhodně na něj nechoďte, máte-li po krk všudypřítomnejch těhotnejch ženskejch, dělání stojek po souloži, měření bazálních teplot. a (cizích) dětí tak nějak vůbec.
Vratné lahve byly o poznání příjemnější, ale dost možná proto, že vstřebaný vleže na sofa. přesto nemůžu než napsat: nedodělané, bez špičky, dojemné jen chvíli, vtipné jen zezačátku. a půvabně zralé Kolářové by tu víc slušel Abrhám, což chápu, že je poznámka jaksi mimo..


interní aktualizace, 19:36: doriano blbá, jasně že se nechodí naboso, když je venku deset stupňů. čtvrtýho září nezáří.

úterý 28. srpna 2007

můj splín není fotogenickej
já sama nejsem fotogenická
a teď už vůbec ne

sobota 25. srpna 2007

V paměti

tři meducíny (které ještě nejsou prošlé)

Jsme ve Flájské oboře. Mokré oblečení mi svírá kůži, v teniskách čvachtá už dobrých třicet kilometrů, v tvý větrovce vypadám jak mozkomor. Vím, že jsme to dali a dali bychom to, i kdyby z oblohy padaly větrný mlýny. Neuvěřitelně zelená tráva vůkol, respektujeme klidové zóny. Stavíme na nektarinku, pecku vyhazujeme podél cesty, příroda přírodě. A před námi dlouhatánský sešup, na jehož samém konci se ti na kole uvolní zadní brzda. Až dole.

Držím tě za tvou nedospěle malou ruku, díváme se vzhůru, kolem je léto (které pro tuto chvíli vnímám nejvíc letos a potom už nikdy tolik ne) a vedle mé hlavy křivě postávají dva umělohmotné kelímky s pivem. Které větrá. Neomezený čas, který má záhy skončit. A kousek od nás slyším Vltavu.

Vyšli jsme ven z mexický restaurace na kus řeči. Abychom si řekli, že se máme rádi, i když o sobě vlastně skoro nic nevíme. Podezření, že mi podstatnou (klamavou?) reklamu dělá slečna - ta od Vltavy - házím pro tuto chvíli za hlavu v dál, obcházíme blok vinohradských činžáků a kousek od místa, kde jsem vyrůstala, se najednou cejtim tak zvláštně dětsky/dospěle a dělá to dobrotu. Nepotkali jsme se někde už dřív?

úterý 21. srpna 2007

big big brother aneb jak mlčet devět měsíců

Dnes se rahaan dozvěděl, že má týdenní polorodou sestřičku.
Zkrátka si to omylem vygúglil.



Se svým bývalým přítelem jsem se seznámila přes chat. Se svým současným přítelem jsem se seznámila přes blog. Několikrát jsem dělala sex přes internet. Nakupuju v e-shopech a svůj bankovní účet spravuju přes e-banking.
Ale dozvědět se o narození sourozence z diskusního fóra na netu?! To je i na mě moc, na to jsem i já příliš konzervativní;)

sobota 18. srpna 2007

pokaždý

periodicky lítostivá
periodicky doufám v absenci
periodicky zklamaná

čtvrtek 9. srpna 2007

ble

na balkóně mi právě již podruhé během čtyřiadvaceti hodin mokne stejná várka vypranýho prádla. no proč ne. (jen si říkám, že v ženský přirozenosti zkrátka není chodit do práce.)
a tak mi pomalu končí druhej stresovej tejden, při němž mám víc zodpovědnosti, než mi dělá dobře, a míň respektu (od některých), než bych si zasloužila. asi bych nebyla dobrej šéf. asi bych byla zlá. zlá zlá. a nikdo by mě neměl rád. takhle jsem hodná a mám problémy jistým dočasně podřízeným kolegům nevyškrabat oči.
a chci si stěžovat dál!
usínám v metru, proklínám cesty domů, padám na lůžko v šest p.m., ráno vstávám nevyspalá s okamžitou (nepravou) depresí. myslím na spoustu aktivit, který by mi udělaly dobře v hlavě, ale nakonec nerealizuju pořádně nic, sakra.
asi bych měla upravit stravu, říkám si, a jdu a v mekáči si dám bigmeka. měla bych míň kouřit a právě teď zapaluju další (přijdu z práce a oblečení smrdí kouřem). víc čajíčků na plodnost a uvařim si lógr. hodnější na r. a vzápětí mu vynadám třeba za situaci v Keni.
současná já. ble.
ale pořád ještě nejsem ve fázi sebenenávisti, takže je krátká cesta ven.
kdy začít?
updt
zapomněla jsem napsat o (pro mě) nové zábavě, vlastně! jsem sice trochu opožděná, ale do vánoc to do šestky zvládnu, o tom žádná.

pondělí 6. srpna 2007

hooked on a feeling

někdo rudá křídla, někdo rudou čelenku!

a jak tak jedeme večernímu (přesto silnému) slunci vstříc, jsme jako tříčlenná rodinka, v níž se úlohy máma-táta-potomek mění co pár kilometrů. chvílema nevidím nic a dalo by se říct, že jedu po sluchu, je to horká paráda.

(napadá mě, že ze svého nevelkého majetku bych nejobtížněji oželela crossový bicykl. hned po něm postel a foťák a pc. na dalším v zásadě nelpím.)

večer padám zdravou únavou a usínám se spokojeným pocitem, že občas je vše, jak má být.


a téměř povinný dar na závěr, especially for you :-). pro ten fíling!

(i když se jedná o skutečně velké sousto, doufám, že nezasvěcení prominou)


sobota 4. srpna 2007

Světlé zítřky

Po tři dny v kuse trvající bolesti hlavy, požití cca osmi ibáčů a po šesti bušení hlavy o zeď jsem si zlost z pracovních starostí (překvapení z nastalé situace, o které jsem si až dosud myslela, že s ohledem na svou utopičnost nastat nikdy nemůže) vyléčila přiměřenou páteční opičkou. V hospodě u Jiřáku jsem odhodila přechodné šéfovské starosti, vylila srdce před povětšinou neznámými lidmi (jak nezávazné!) a když jsem ve čtvrt po půlnoci dorazila domů, mé zbylé problémy byly již veskrze fyzické povahy. Příjemná změna. Od pondělka bude ale všechno nanovo.
No a protože svou hlavu hledám někde vprostřed všudypřítomného oseru, těžko teď psát o pěti dnech v Krušných horách, kde jsme si s Rahaanem užili psycho-zotavovací chvíle v domě jeho rodičů, obklopeni zvířectvem více či méně domácím a občas maminkou (pokud se ovšem právě odtrhla od playstationu a užvaněné Ufňukané Uršuly). Dali jsme tři cyklovýlety, dva horské, jeden smutný libkovický. Z toho přetrvává srdcervoucí překvapení ze stoprocentně dokonané zkázy, protože jestli jsem něco nečekala, tak to je minimálně fakt, že ani místo po bývalém kostele (u kterého jsem v šestnácti stála a plakala) už není možné najít.

Podél nepoužívané silnice roste plevel s kořeny zapuštěnými do drti z ruin lidských obydlí, poddolovaná cesta se místy propadá a jinde, už dlouho, jen tak ústí do rybníku (na mapě z roku 2006 je však tato skutečnost statečně ignorována). Míjíme pohozený kyblík, po němž leze hlemýžď, jakoby jednu z mála hmatatelných připomínek, že tu někdy žili a umírali lidé, jejichž většina byla přemístěna do betonových králíkáren kdesi na moderních sídlištích, ze kterých jsou dnes ghetta.
Aspoň, že krušnohorské stráně uklidní oči svou novou zelení, jen občas u polní cesty spatříte pahýly zbytků mrtvých stromů. U flájské přehrady bystřím představivost obrazy potopených domů a potom oborou svištíme čtyři kilometry z prudkého kopce, zpátky domů.
Ke světlým zítřkům.

pátek 20. července 2007

nefotogenické horké útržky

horkost letošního léta mám zarytou hluboko pod nehty a tvrdě vypocenou. energie vytěžená z lesů se zdá být podmínkou současného přežití tíhy starostí, které domů přináší chudák kocourovatý (kterého tak moc někdy trápím, když vidím černou za duhou, problémy tam, kde bych vidět neměla), ale snad se již blýská na lepší časy, šutrák se pomalu valí pryč, nebo si už zvykáme.
trápí mě nedohlednost společného času někde mimo naše obyčejná místa, listopad je dalekej a bůhví co pak.

+
a tak jednou z mých současných překvapivých radostí je (s pracovním názvem) Bohouš z Hradce, kterýho mi zaměstnavatel dočasně posadil do velké pracovní ubykace, přijala jsem ho s laskavostí sobě nevlastní a péčí hodné zkušené tety, pučila mu bez remcání na neurčito svůj žlutej hrnek a poskytla hodnotné rady, protože třiadvacetiletý - už za chvíli ne - mládě je sympaticky organizovaný, čistotný a s dobře zakořeněnou úctou k ženskejm. a mezi prací spolu můžeme lehce řešit Carla Coxe a jak dobře se po hulení papá.
dobrá volba ze tří.

+
dnešní svatba odvržené rodinné příslušnice z rahaanovy strany byla až vtipně ubohá, vyvolala zájem o svatební problematiku a spoustu otázek okolo hodnoty peněz a vrtání si kolene. každopádně v jednom mám jasno: v trójské botanické zahradě se vdávat (ani přes krásný výhled orámovaný pražskými vinicemi) rozhodně nebudu a taky zcela zodpovědně zvážím nutnost fotografa u každého prdu, protože novomanželský polibek hodlám klidně realizovat s ksichtem proti slunci, byť je to tak (!) nefotogenické. fuj.


pátek 13. července 2007

S radostí vám oznamujeme, že po dlouhé nemoci nás neopustila láska

Hele, tak už to zkrátka bejvá.

Zažijete krizi, nepříjemnou hodně a můžete jenom čekat, kdy se to spraví. A ono se to spraví, dřív nebo pozdějc, protože ten vztah - a to vy víte - je na celej život.

I tak mě překvapí, jak dobrý (jak hodně dobrý!) to může bejt po pár tejdnech, když uspořádáte (mno, spíš zaimprovizujete) odpoledne na přání andělů, svejch strážnejch, svejch vysněnejch, ale plány tady nefungujou, víme, to musí vyplynout, zkrátka.

A já Vám nebudu psát, jak jsme se měly, nebudu psát, co jsme dělaly, protože koneckonců, proč bych vám to cpala do hlavy. Píšu pro sebe, a to píšu tohle:

Kampa zakletá, tady se formuje spousta pro mě důležitejch přátelství, překračujou se hranice, mění formy, člověk se vrací k opravdovosti, k sobě, k druhým, důležitým. Kampa je významná. Koukáme do nebe, rozdíl je v tom, že jedna potřebuje mrak alias záchytnej bod, druhá modrý nebe bez poskvrny, jinak ale obě víme, že se známe věčnost, aniž bychom se okoukaly, znudily, zevšedněly. Proč by taky.

S radostí, s hravou důvěrou, objevuju holčičí přátelství, to, o kterym vim, že se ho nezbavim, ale občas je skrytý, občas nevíme, jak s ním naložit. A pociťuju lásku a něhu a důvěru a přitažlivost a obdiv a mateřství. A spoustu dalších emocí, z kterejch jsem s to žít další léta.

A blahořečím alkohol, kterej vás v případě správnýho užití zbaví masek, ostražitosti a přetvářky. Můžete si jeden druhýho užít do jeho kostí a masa, nezáleží na jeho pohlaví (ani na tom, že o Vás pak někdo píše jako o "lesbické kamarádce", schválně nelinkuju;), na ničem vně.

Na ničem, čemu nevěříte doopravdy.

pondělí 2. července 2007

čapí flashback

naposledy jsme se hodně zasmály nad čerstvě via net zakoupeným silikonovým mooncapem, nosila ho v kabelce v očekávání brzkého (prvního) použití.

o šestnáct týdnů později vyrážíme na sangrii a když si Cizinka objednává jenom malou karafu, ještě nevím, že její prsa - která si z dob našeho společného dětství dobře pamatuju ve formě absolutních placiček (jak jinak taky..) - nejsou nyní tak obrovská pouze z důvodu blížícího se úplňku.

ale o tom, že by teď neměla zvedat obě ruce nad hlavu, ji musím poučit já.

gud lak!

skrz srst srn

I keep my eyes wide open all the time
Ještě doma v nejmenší místnosti sleduju jihočeského pavoučka, jak si to šine směr záchodová mísa, jsem vůči němu (byť arachnofobik) shovívavá, vždyť ho to muselo stát něco úsilí zahrabat se mi do věcí (mikina? kraťasy? taštička na kolo?) a přežít cestu k nám dom. Ale v kraji rybníků a borůvek a lesů mu jistě bylo líp. Stejně jako mně, stejně jako potolikáté.
Hýčkám si v čerstvých vzpomínkách ochraňující (a překvapující) pocit absolutní soběstačnosti. Výdrže a houževnatosti. Zmožené tělo cítí kořeny, kámen, nerovnosti, s nimiž jsem splynula po téměř dvou stovkách poctivě ujetých kiláků, v buňkách zůstaly jiskřivé vůně hnijícího dřeva a smradlavých borůvkových brouků.
Vracím se k záblesku hnědozrzavé srsti srn, jasně vidím zlomek jejich ostražitého pohledu předcházejícího sebevědomému útěku do lesů. A když zavřu oči, spatřím slunce prosvítající skrz stoleté duby a smrky, toužím vylézt na posed (nebo si jen tak lehnout do jehličí) a zetlít na konci duhy jako mrtvé zvíře vracející se na samý počátek bytí. Nikdy jsem nebyla lesu tak blízko jako teď, na (zdánlivě) nekonečných cestách, v mapě zakreslených přerušovanou nesmělou úsečkou nebo vůbec nijak. Bez známého ramene připraveného kdykoli mě odnést do bezpečí, jen s Mléčnou, s níž se poznávám až teď a mnohdy nadoraz, zvlášť když cesta v lesech náhle končí a kolo ztěžkne o bůhvíkolik bůhvíčeho.
A večer, v poklidné ryb(ník)ářské civilizaci doplňuju energii rybím tukem (nu dobrá, občas i griotkou), smějeme se ukradeným topinkám a namol opilému pinglovi, co právě slaví svátek a pak bez rozloučení odjíždí, protože neví, že zítra odjíždíme i my. Za tmy křižujeme známou cestou až k podkrovnímu pokoji s terasou a na prstech čtyř rukou počítáme, kolik jsme za týden udělaly kroků pěšky.
Když mi Mléčná ke konci oznamuje, že ještě tenhle rok zajede pokořit do voňavého rovinatého kraje další desítky mil, směju ve své vševědoucí předvídavosti jak vodník Čochtan, co právě chytil do hrnečku pěkně macatou dušičku.

středa 27. června 2007

nightswimming

na ramenou mi leží hvězdy. tytéž, jejichž odrazy vidím na tmavé ploše hladiny.
nebe je jimi poseto, jsem ve hvězdokouli. neopatrně našlapuju na písčité vlnky, vedle kotníku cítím šupiny kapra. přede mnou tlumené hlasy, v dlani dlaň neznámé dívky. voda mě, nahou, obejme svou hřejivou hutnou náručí, jen tvář chladí noční vzduch posledních červnových dní. jednotlivými tempy se snažím dotknout veškeré vody, co ve Světě je, a na chvíli se mi to snad i daří.
vodní víla s pachutí v ústech od litrů vína.
a venku pod měsícem se mé bledé tělo zdá být krásné.

neděle 17. června 2007

Jak jsme se zamilovali a další střepy posledních dní

Kdybyste chtěli vidět chlapa, kterýho odrovná squashový turnajík a třicet kiláčků na kole, přijďte se podívat k nám domu. (Anebo nabídněte tomu svýmu stejný sportovní vyžití - vyjde to nastejno - mužský dneska vůbec málo vydržej;)

Zato já jsem v plné nedělní formě, růžky vylézající chandry zamačkávám, jen co vykouknou, dělám to sakra uvědoměle, alespoň posledních pár dnů. Rovněž bych bicyklovala dál než do Dolních M., uznávám, že déšť nás zastihl v poněkud nevhodný okamžik - rahaan přes bolavé kyčle na stromě poctivě škube třešně do krabice, zatímco já pod stromem přímo do úst. Bejt nešikovnou ženskou se občas hodí.
A doma z vany, slušivě ozdoben voňavými bublinkami, však k smrti uondán, vyhrožuje, že chce umřít, což mu ale nikdy nedovolím, víte, máme doma úmluvu, že já umřu dřív. To se mi ostatně málem daří o pár chvil později na onom místě, když si trávení třešní vybírá krutou daň. Ale dost o tom, jaký jsme padavky.

*
Oba jsme se totiž zamilovali. Do Joaquina. Protože, ksakru je to k nevíře, ve Walk the line (neviděli jste? ale to je chyba! zkuste napravit třebas příští týden na ejčbíou) kromě toho, že je neoddiskutovatelně k pomilování, zpívá Cashovy vokály právě on, víme?! A dělá to neuvěřitelně zatraceně snad líp než Johny, uee.
A tak se po neuklizených chuchvalcích prachu v našem příbytku válí nesmělé brknkání Johnyho songů a já přemejšlim, zda se tématicky nenaučit nějaký ten country taneček.


*
Včera jsme kvůli mámě dali podruhý Edith Piaf, což byla pro mámu fajn volba, pro nás už míň. Původní dojetí, které nás na jaře pohltilo na Febio Festu, tentokrát už zčásti vystřídala únava s nudou. Nicméně i zde patří poklona až k zemi hlavní představitelce Marion Cottilard.
*
takže tak

(a rahaanovi právě prasklo éčko)



čtvrtek 14. června 2007

z pasti

Nespravedlivě tě nutím, abys poznal mý démony. Jejich podobu vidím jen pohledem zevnitř víru, je to jako neschopnost vyvolat pocity z lsd, když už je po všem. Znemožňuje mi to pracovat s nimi, učit se z nich, pochopit jejich důvod. Vysvětlit ti je.
A vevnitř jsem bezbranné něco, kterému diktují, co mám dělat, říkat za hlouposti, podezřívat. Přilepí mě na andělu k chladnému sloupu z falešného mramoru, nemohu odejít tam, ani jinam, na obou stranách je propast, které se nechci podívat na dno. A přitom je to hloupost. Absolutní bezvýchodný zásek, po vystřízlivění tak nepochopitelný.
Když o něco později (už dosápaná k břehu) trsám v horkém! sklepení, tělo protkáno nitkami pospolitosti, nevěřím, že se to stalo, a přece vím, že to přijde zas.
A vím to i ráno, když s měkkým, vyklidněným mozkem kupuju po dlouhé době kávu, kterou, jak neobvyklé, hodlám pít konečně bez mlíka, a těším se na dnešek slibující můj mír.
***
A tak se mi zadaří nedobrý zprávy přijmout statečná, o nic nejde
je to jen v mý hlavě
všechno je v našich hlavách
***
ostatně i dojem, že čtu správný knihy ve správnou chvíli

pátek 8. června 2007

bukkake

když se ráno dělím o lesklé, přesně zralé jahody, mám najednou takovou radost z nového přátelství, až si říkám, jestli to není jen rozmar nastupujícího léta. se všemi jeho přeludy a pomíjivými pocity, které dokáže spláchnout první bouřka.

po odmlce se vracím k dobám, kdy mi léto chutnalo skrz vedro a průzračnou barvu vzduchu s akcenty zelené, povznesené svobodné nálady se dostavují bez ohledu na povinnosti stereotypu, užívám si jen se svou hlavou. a stačí to.

periferním viděním čekuju kolemjdoucí snažíc se eliminovat srážky s nimi, začtená do tak ryze pěkné sprosté knihy (kterou se mi chce bez dalšího doporučit ještě nedávným náladám s., pokud jsi ji ovšem už nečetla, mámilá). chlapi se mi dívají do výstřihu končícího v polovině rýhy, jsou mi směšní v mé přezíravosti, protože tak věrná jako dnes jsem nikdy dřív nebyla.

ráno, ještě spíš, objímám tvé stehenní svaly, nechce se mi tě opustit po dvou večerech, v nichž jsme se vrátili k samé podstatě nás dvou. a těším se na třetí.

a stačí to.

čtvrtek 7. června 2007

šperky

ve výstřihu dnes ráno vidím pravidelný náhrdelník nových vrásek a v odrostlých myších vlasech se blýskají již nikoli zcela první běliny. čas běží. a já se svou zlehka vadnoucí krásou jsem stále zaseklá na čísle dvacet dva.

úterý 5. června 2007

duše

Můžete si udělat plány, jaký chcete, ale nakonec Vám zbyde jen postarat se o svojí duši.
Protože i přes oslovení ty můj malej vzteklounku pronášený nejbližším člověkem v láskyplnym tónu, víte, že jakmile začnete vidět rudě se zelenýma tečkama, ústa se otevřou do jedovatin, který už zpátky nezamáčknete, jste zlí a vzápětí se stydíte za sebe víc než by se měla stydět Parkanová za svou oslavnou píseň radaru.
A tak jsme udělali plány. Na povedenou neděli.
Popojeli s bicykly do Čelákovic vlakem, to abychom měli ke stromům blíž. Hned kilometr od vlaku mi připadá kolo nějak neposlušný, aby ne, když jedu po ráfku. Lokalizace díry v duši zlá, těsně u ventilku, použití kitu na zalepení nepadá v úvahu. Náhradní duši použil rahaan před dvěma týdny, hm.
Hulákám přes plot: "nemáte, prosimvás, náhradní duši? nevíte, kde by se tu teď dala koupit?" Nemá - a víte - v neděli maj´všechny včelákovický cykloshopy zavřeno. (A vlastně i ty ostatní.)
Nenechám se vykolejit, táhnouc svý kolo za řídítka neváhám, skáču postupně do cesty rozjetým cyklistům s rozzuřeným pohledem neukojené výletnice, se stále stejnou otázkou na rtech. Náhradní duše jsou však nedostatkové a rahaan už se raději vidí v nejbližší občerstvovně. Jedinou nadějí je nejistý tip plešatého zakrslého pána na pennymarket či plus na samym konci obce. S jazykem na vestě dorážíme na čelákovickou periférii. V penny na mě valí voči pani zamazaná od rozprsklýho jogurtu, no to teda vopravdu nemáme, slečno (pro tentokrát aspoň nejsem mladápani) a tak vzpínám ruce k plusu.
Vítaj nás modrovoranžový barvy a klimatizace, krásnej to vobchod, a v regálu úplně vzadu.. ách.. kouzelná modrá krabička Luftschlauch - 2 ks za 111,- Kč! uááá. Pravda, správnou velikost zkoumáme na střídačku další půl hodiny (nic neodpovídá hloupejm číslům na mym plášti), ale pak rahaan vydá chlapácké definitivní rozhodnutí, vezmem tu 700 x 38 C. Čtvrt hodinky napětí a pár hodně sprostých slov při výměně splasklé ubožačky za super nádhernej kousek (to byste se divili, co Vám všechno v takový chvíli přijde Nádherný) mit der Pannenschutz a historka je u šťastného konce.
Respektive byla by.
Pokud by ta nová Nádhera - jak vzápětí zjišťujeme - neměla ventilek, kterej zřejmě používaj už jen v rovníkový Africe (a u Skopčáků). Pumpička je nám nanic, kompresor na benzínce je nám na na-dvě-nic a údajně odpovídající hustilka vězící v Litvínově v temném sklepení je nám už úplně na hovno.
Začínám vzlykat, brousím o sebe řezáky, a cítím, jak to přichází. Nezvladatelnej ryzí dorianin vztek. Kolo letí trávy, na nádraží mě pěšky nikdá nedostanou a z nádraží pěšky už vůbec ne, zkažená neděle, za všechno můžeš ty (a ty, a ty taky). A stařenka ptající se na cestu do plusu (!) může za všechno především, chudinka. Ubohost by mi odkapávala z uší, kdyby byla tekutá.
Pak mě to, pravda, přechází a už v Trattorii u špenátový polívky s lososem jsem zase holka, kterou můžu mít ráda.
Aspoň do doby, než se mi před očima opět začnou dělat barevný skvrny
z tak trochu pokažený duše

pondělí 4. června 2007

(for the one I love)

pro křehkou s.
(do pátku neuvadne a ani potom)


čtvrtek 31. května 2007

crum.love pitoresque


Když si v sobotu ráno zabouchnu klíče od bytu a o pár okamžiků později mlátím do výtahové stěny se vzteklými vzlyky doprdele doprdele, netuším ještě, že Krumlov abslolvujeme i přes nástrahy nepřemýšlejícího mozku a jak moc se mi tam bude líbit.
Prosluněné horké město z pohádky, až nerealisticky pitoreskní mi unikalo trestuhodně dlouho, najednou ale stojíme s rahaanem vyplivlí (a vyplivaní) z autobusu a nemůžeme se zorientovat ani podle mapy vytisklé z netu, ani podle velké mapy na ulici. Dobrý mladík nás správně posílá do Objížďkové a odtamtud už je to do penzionu (kladné reference, byť omezené jediným noclehem) co by kamenem dohodil.
Odpoledne krumlovskou výheň mění v nádherné místo pouliční Mojito/Cuba libre v plastovém kelímku (a pár pivek), couráme se krásnými výhledy, v parku míjíme hulící omladinu, Sigi mává zámeckým medvědům a já si k plánům na spokojené stáří přidávám k Třeboni novou alternativu:-).

Stokrát přecházíme mosty přes Vltavu a nakonec končíme v BarBaru u kuřecích křídel za rovný kilo a plánujeme turistické položky na krátkou neděli.
Další den stíháme zámek, Egon Schiele Art Centrum a Muzeum tortury s přehledem. Zámecká slečna průvodkyně s dready sice chvílemi kapku improvizovala, ale to, že si pánové při zámeckých hostinách ulevovali rovnou pod stůl, jsme s rahaanem sežrali bez jakýchokoli pochybností (ženy chodili do vedlejšího sálu na nočník za baldachýnem, víme..). Ostatně ani informaci o tom, že pánští návštěvníci zámku museli na uvítanou dát půldruhého litru vína na ex, nepodrobujeme zvlášť velké kritice.
Z Art Centra je r. zklamaný (prý oproti dřívějšku ubylo Shieleových originálů), na druhou stranu Keith Haring nás svými všudypřítomními penisy a létajícími talíři tuze pobavil. A ani halucinogenní Kvíčala nebyl bez zajímavosti, i když abstraktní malbu drahý moc nee. Jen nás ukrutně zklamalo, že nikoho nenapadlo dovézt do Čech pěkné Haringovy odznáčky - navnadit pod vitrínou a neprodávat v přilehlých suvenýrech považuju za ostudné a hanebné.
No a muzeum? Che, škoda mluvit, chladné a impozantní sklepní prostory by myslím šlo pro tento účel využít inteligentnějším, popř. alespoň míň dětinským způsobem. Takhle se mi do paměti vryl pouze pás cudnosti, který jsem viděla live poprvé. Děkuji pěkně, stačilo.
Vejlet nutno zakončit dramaticky, proto v nestřežené chvilce padám na břehu Vltavy tak šikovným způsobem, že sklidím ovace od snad stovky cizinců sedící na pár metrů vzdálené zahrádce. Koukám na nebe a chci umřít a brečet, tak se radši začnu gebit.
(Nikoli tak ovšem o dva dny později v X-18, kde jsem si epesním skluzem po třech schodech pořídila modřiny na třicetiprocentech povrchu těla a přitom stihla zapíchnout deštník kamsi do palubní desky a zavinit tak zpoždění mhd autobusu o 65-67 sekund).
A poklidná cesta domů, při níž se oddávám intenzivním pocitům štěstí a spokojeného všeříkajícího mlčení.



úterý 29. května 2007



.. to be continued ..

pondělí 28. května 2007

proloupnout voko


Vracím se.
Vracíme se, hodiny strávené v divně zeleném autobuse, nemluvíme. Jseš blíž, čím dýl nemluvíme, je krásný nemluvit a poslouchat nemluvení. Slunce sklouzlo do pohodlných poloh, na jazyku chuť wasabi (sbalené na cesty, jako vždy), někdy bych chtěla umřít na sedadle vedle tebe. Na cestě někam, nebo domů.
Protože krajina utíká a nebe se mění, jak já chci. Pro onu zálibu v mracích.
Doma bez váhání zachránit jiřičky před zlou sousedkou, těhotním s každým kouskem hlíny přilepeným u našeho ložnicového okna. Ráno mě budí štěbetavými hádkami o flek, směju se pod fousy, a to ještě nezvonil budík. Natáhnout ruku, slyšíš je taky?, a proloupnout voko vedle tvýho.




bezex d

Jakoby se čas zrychlil, co jsem to v lednu zapíchla (jinde). Nezbylo nic (pálím mosty). Jen občasný svrbění prstů a nedostatek domova pro můj odraz na monitorech, který se mi zase zachtělo vídat.
Nastal čas zkusit pokračovat. Plány byly jiné, odpouštím Ti :-) nerealizaci, zařizuju se impulsivně jediným nejsnazším způsobem, o kterém teď vím. A který mi po prvním postu začíná být sympatický.
Místo s prozatím přivřenými dveřmi (ech, na jak dlouho, vždyť se znám!), širým anonymním okolím. Neexponované. Cárárá jako když rodiče odjeli a mně bylo třináct, introvertní dítko s hlavou v deníku, před jehož nevítanými hosty ho chránilo skor hieroglyfické písmo.
Vítej zpět, d.