ble

na balkóně mi právě již podruhé během čtyřiadvaceti hodin mokne stejná várka vypranýho prádla. no proč ne. (jen si říkám, že v ženský přirozenosti zkrátka není chodit do práce.)

a tak mi pomalu končí druhej stresovej tejden, při němž mám víc zodpovědnosti, než mi dělá dobře, a míň respektu (od některých), než bych si zasloužila. asi bych nebyla dobrej šéf. asi bych byla zlá. zlá zlá. a nikdo by mě neměl rád. takhle jsem hodná a mám problémy jistým dočasně podřízeným kolegům nevyškrabat oči.

a chci si stěžovat dál!

usínám v metru, proklínám cesty domů, padám na lůžko v šest p.m., ráno vstávám nevyspalá s okamžitou (nepravou) depresí. myslím na spoustu aktivit, který by mi udělaly dobře v hlavě, ale nakonec nerealizuju pořádně nic, sakra.

asi bych měla upravit stravu, říkám si, a jdu a v mekáči si dám bigmeka. měla bych míň kouřit a právě teď zapaluju další (přijdu z práce a oblečení smrdí kouřem). víc čajíčků na plodnost a uvařim si lógr. hodnější na r. a vzápětí mu vynadám třeba za situaci v Keni.

současná já. ble.

ale pořád ještě nejsem ve fázi sebenenávisti, takže je krátká cesta ven.

kdy začít?

updt

zapomněla jsem napsat o (pro mě) nové zábavě, vlastně! jsem sice trochu opožděná, ale do vánoc to do šestky zvládnu, o tom žádná.