Světlé zítřky

Po tři dny v kuse trvající bolesti hlavy, požití cca osmi ibáčů a po šesti bušení hlavy o zeď jsem si zlost z pracovních starostí (překvapení z nastalé situace, o které jsem si až dosud myslela, že s ohledem na svou utopičnost nastat nikdy nemůže) vyléčila přiměřenou páteční opičkou. V hospodě u Jiřáku jsem odhodila přechodné šéfovské starosti, vylila srdce před povětšinou neznámými lidmi (jak nezávazné!) a když jsem ve čtvrt po půlnoci dorazila domů, mé zbylé problémy byly již veskrze fyzické povahy. Příjemná změna. Od pondělka bude ale všechno nanovo.

No a protože svou hlavu hledám někde vprostřed všudypřítomného oseru, těžko teď psát o pěti dnech v Krušných horách, kde jsme si s Rahaanem užili psycho-zotavovací chvíle v domě jeho rodičů, obklopeni zvířectvem více či méně domácím a občas maminkou (pokud se ovšem právě odtrhla od playstationu a užvaněné Ufňukané Uršuly). Dali jsme tři cyklovýlety, dva horské, jeden smutný libkovický. Z toho přetrvává srdcervoucí překvapení ze stoprocentně dokonané zkázy, protože jestli jsem něco nečekala, tak to je minimálně fakt, že ani místo po bývalém kostele (u kterého jsem v šestnácti stála a plakala) už není možné najít.

Podél nepoužívané silnice roste plevel s kořeny zapuštěnými do drti z ruin lidských obydlí, poddolovaná cesta se místy propadá a jinde, už dlouho, jen tak ústí do rybníku (na mapě z roku 2006 je však tato skutečnost statečně ignorována). Míjíme pohozený kyblík, po němž leze hlemýžď, jakoby jednu z mála hmatatelných připomínek, že tu někdy žili a umírali lidé, jejichž většina byla přemístěna do betonových králíkáren kdesi na moderních sídlištích, ze kterých jsou dnes ghetta.

Aspoň, že krušnohorské stráně uklidní oči svou novou zelení, jen občas u polní cesty spatříte pahýly zbytků mrtvých stromů. U flájské přehrady bystřím představivost obrazy potopených domů a potom oborou svištíme čtyři kilometry z prudkého kopce, zpátky domů.

Ke světlým zítřkům.