V paměti

tři meducíny (které ještě nejsou prošlé)

Jsme ve Flájské oboře. Mokré oblečení mi svírá kůži, v teniskách čvachtá už dobrých třicet kilometrů, v tvý větrovce vypadám jak mozkomor. Vím, že jsme to dali a dali bychom to, i kdyby z oblohy padaly větrný mlýny. Neuvěřitelně zelená tráva vůkol, respektujeme klidové zóny. Stavíme na nektarinku, pecku vyhazujeme podél cesty, příroda přírodě. A před námi dlouhatánský sešup, na jehož samém konci se ti na kole uvolní zadní brzda. Až dole.

Držím tě za tvou nedospěle malou ruku, díváme se vzhůru, kolem je léto (které pro tuto chvíli vnímám nejvíc letos a potom už nikdy tolik ne) a vedle mé hlavy křivě postávají dva umělohmotné kelímky s pivem. Které větrá. Neomezený čas, který má záhy skončit. A kousek od nás slyším Vltavu.

Vyšli jsme ven z mexický restaurace na kus řeči. Abychom si řekli, že se máme rádi, i když o sobě vlastně skoro nic nevíme. Podezření, že mi podstatnou (klamavou?) reklamu dělá slečna - ta od Vltavy - házím pro tuto chvíli za hlavu v dál, obcházíme blok vinohradských činžáků a kousek od místa, kde jsem vyrůstala, se najednou cejtim tak zvláštně dětsky/dospěle a dělá to dobrotu. Nepotkali jsme se někde už dřív?