nefotogenické horké útržky

horkost letošního léta mám zarytou hluboko pod nehty a tvrdě vypocenou. energie vytěžená z lesů se zdá být podmínkou současného přežití tíhy starostí, které domů přináší chudák kocourovatý (kterého tak moc někdy trápím, když vidím černou za duhou, problémy tam, kde bych vidět neměla), ale snad se již blýská na lepší časy, šutrák se pomalu valí pryč, nebo si už zvykáme.

trápí mě nedohlednost společného času někde mimo naše obyčejná místa, listopad je dalekej a bůhví co pak.

+

a tak jednou z mých současných překvapivých radostí je (s pracovním názvem) Bohouš z Hradce, kterýho mi zaměstnavatel dočasně posadil do mé velké pracovní ubykace, přijala jsem ho s laskavostí sobě nevlastní a péčí hodné zkušené tety, pučila mu bez remcání na neurčito svůj žlutej hrnek a poskytla hodnotné rady, protože třiadvacetiletý - už za chvíli ne - mládě je sympaticky organizovaný, čistotný a s dobře zakořeněnou úctou k ženskejm. a mezi prací spolu můžeme lehce řešit Carla Coxe a jak dobře se po hulení papá.

dobrá volba ze tří.

+

dnešní svatba odvržené rodinné příslušnice z rahaanovy strany byla až vtipně ubohá, vyvolala zájem o svatební problematiku a spoustu otázek okolo hodnoty peněz a vrtání si kolene. každopádně v jednom mám jasno: v trójské botanické zahradě se vdávat (ani přes krásný výhled orámovaný pražskými vinicemi) rozhodně nebudu a taky zcela zodpovědně zvážím nutnost fotografa u každého prdu, protože novomanželský polibek hodlám klidně realizovat s ksichtem proti slunci, byť je to tak (!) nefotogenické. fuj.

S radostí vám oznamujeme, že po dlouhé nemoci nás neopustila láska

Hele, tak už to zkrátka bejvá.

Zažijete krizi, nepříjemnou hodně a můžete jenom čekat, kdy se to spraví. A ono se to spraví, dřív nebo pozdějc, protože ten vztah - a to vy víte - je na celej život.

I tak mě překvapí, jak dobrý (jak hodně dobrý!) to může bejt po pár tejdnech, když uspořádáte (mno, spíš zaimprovizujete) odpoledne na přání andělů, svejch strážnejch, svejch vysněnejch, ale plány tady nefungujou, víme, to musí vyplynout, zkrátka.

A já Vám nebudu psát, jak jsme se měly, nebudu psát, co jsme dělaly, protože koneckonců, proč bych vám to cpala do hlavy. Píšu pro sebe, a to píšu tohle:

Kampa zakletá, tady se formuje spousta pro mě důležitejch přátelství, překračujou se hranice, mění formy, člověk se vrací k opravdovosti, k sobě, k druhým, důležitým. Kampa je významná. Koukáme do nebe, rozdíl je v tom, že jedna potřebuje mrak alias záchytnej bod, druhá modrý nebe bez poskvrny, jinak ale obě víme, že se známe věčnost, aniž bychom se okoukaly, znudily, zevšedněly. Proč by taky.

S radostí, s hravou důvěrou, objevuju holčičí přátelství, to, o kterym vim, že se ho nezbavim, ale občas je skrytý, občas nevíme, jak s ním naložit. A pociťuju lásku a něhu a důvěru a přitažlivost a obdiv a mateřství. A spoustu dalších emocí, z kterejch jsem s to žít další léta.

A blahořečím alkohol, kterej vás v případě správnýho užití zbaví masek, ostražitosti a přetvářky. Můžete si jeden druhýho užít do jeho kostí a masa, nezáleží na jeho pohlaví (ani na tom, že o Vás pak někdo píše jako o "lesbické kamarádce", schválně nelinkuju;), na ničem vně.

Na ničem, čemu nevěříte doopravdy.

čapí flashback

naposledy jsme se hodně zasmály nad čerstvě via net zakoupeným silikonovým mooncapem, nosila ho v kabelce v očekávání brzkého (prvního) použití.

o šestnáct týdnů později vyrážíme na sangrii a když si Cizinka objednává jenom malou karafu, ještě nevím, že její prsa - která si z dob našeho společného dětství dobře pamatuju ve formě absolutních placiček (jak jinak taky..) - nejsou nyní tak obrovská pouze z důvodu blížícího se úplňku.

ale o tom, že by teď neměla zvedat obě ruce nad hlavu, ji musím poučit já.

gud lak!

skrz srst srn

I keep my eyes wide open all the time

Ještě doma v nejmenší místnosti sleduju jihočeského pavoučka, jak si to šine směr záchodová mísa, jsem vůči němu (byť arachnofobik) shovívavá, vždyť ho to muselo stát něco úsilí zahrabat se mi do věcí (mikina? kraťasy? taštička na kolo?) a přežít cestu k nám dom. Ale v kraji rybníků a borůvek a lesů mu jistě bylo líp. Stejně jako mně, stejně jako potolikáté.

Hýčkám si v čerstvých vzpomínkách ochraňující (a překvapující) pocit absolutní soběstačnosti. Výdrže a houževnatosti. Zmožené tělo cítí kořeny, kámen, nerovnosti, s nimiž jsem splynula po téměř dvou stovkách poctivě ujetých kiláků, v buňkách zůstaly jiskřivé vůně hnijícího dřeva a smradlavých borůvkových brouků.

Vracím se k záblesku hnědozrzavé srsti srn, jasně vidím zlomek jejich ostražitého pohledu předcházejícího sebevědomému útěku do lesů. A když zavřu oči, spatřím slunce prosvítající skrz stoleté duby a smrky, toužím vylézt na posed (nebo si jen tak lehnout do jehličí) a zetlít na konci duhy jako mrtvé zvíře vracející se na samý počátek bytí. Nikdy jsem nebyla lesu tak blízko jako teď, na (zdánlivě) nekonečných cestách, v mapě zakreslených přerušovanou nesmělou úsečkou nebo vůbec nijak. Bez známého ramene připraveného kdykoli mě odnést do bezpečí, jen s Mléčnou, s níž se poznávám až teď a mnohdy nadoraz, zvlášť když cesta v lesech náhle končí a kolo ztěžkne o bůhvíkolik bůhvíčeho.

A večer, v poklidné ryb(ník)ářské civilizaci doplňuju energii rybím tukem (nu dobrá, občas i griotkou), smějeme se ukradeným topinkám a namol opilému pinglovi, co právě slaví svátek a pak bez rozloučení odjíždí, protože neví, že zítra odjíždíme i my. Za tmy křižujeme známou cestou až k podkrovnímu pokoji s terasou a na prstech čtyř rukou počítáme, kolik jsme za týden udělaly kroků pěšky.

Když mi Mléčná ke konci oznamuje, že ještě tenhle rok zajede pokořit do voňavého rovinatého kraje další desítky mil, směju ve své vševědoucí předvídavosti jak vodník Čochtan, co právě chytil do hrnečku pěkně macatou dušičku.