můj splín není fotogenickej
já sama nejsem fotogenická
a teď už vůbec ne

V paměti

tři meducíny (které ještě nejsou prošlé)

Jsme ve Flájské oboře. Mokré oblečení mi svírá kůži, v teniskách čvachtá už dobrých třicet kilometrů, v tvý větrovce vypadám jak mozkomor. Vím, že jsme to dali a dali bychom to, i kdyby z oblohy padaly větrný mlýny. Neuvěřitelně zelená tráva vůkol, respektujeme klidové zóny. Stavíme na nektarinku, pecku vyhazujeme podél cesty, příroda přírodě. A před námi dlouhatánský sešup, na jehož samém konci se ti na kole uvolní zadní brzda. Až dole.

Držím tě za tvou nedospěle malou ruku, díváme se vzhůru, kolem je léto (které pro tuto chvíli vnímám nejvíc letos a potom už nikdy tolik ne) a vedle mé hlavy křivě postávají dva umělohmotné kelímky s pivem. Které větrá. Neomezený čas, který má záhy skončit. A kousek od nás slyším Vltavu.

Vyšli jsme ven z mexický restaurace na kus řeči. Abychom si řekli, že se máme rádi, i když o sobě vlastně skoro nic nevíme. Podezření, že mi podstatnou (klamavou?) reklamu dělá slečna - ta od Vltavy - házím pro tuto chvíli za hlavu v dál, obcházíme blok vinohradských činžáků a kousek od místa, kde jsem vyrůstala, se najednou cejtim tak zvláštně dětsky/dospěle a dělá to dobrotu. Nepotkali jsme se někde už dřív?

big big brother aneb jak mlčet devět měsíců

Dnes se rahaan dozvěděl, že má týdenní polorodou sestřičku.

Zkrátka si to omylem vygúglil.

Se svým bývalým přítelem jsem se seznámila přes chat. Se svým současným přítelem jsem se seznámila přes blog. Několikrát jsem dělala sex přes internet. Nakupuju v e-shopech a svůj bankovní účet spravuju přes e-banking.

Ale dozvědět se o narození sourozence z diskusního fóra na netu?! To je i na mě moc, na to jsem i já příliš konzervativní;)

pokaždý

periodicky lítostivá
periodicky doufám v absenci
periodicky zklamaná

ble

na balkóně mi právě již podruhé během čtyřiadvaceti hodin mokne stejná várka vypranýho prádla. no proč ne. (jen si říkám, že v ženský přirozenosti zkrátka není chodit do práce.)

a tak mi pomalu končí druhej stresovej tejden, při němž mám víc zodpovědnosti, než mi dělá dobře, a míň respektu (od některých), než bych si zasloužila. asi bych nebyla dobrej šéf. asi bych byla zlá. zlá zlá. a nikdo by mě neměl rád. takhle jsem hodná a mám problémy jistým dočasně podřízeným kolegům nevyškrabat oči.

a chci si stěžovat dál!

usínám v metru, proklínám cesty domů, padám na lůžko v šest p.m., ráno vstávám nevyspalá s okamžitou (nepravou) depresí. myslím na spoustu aktivit, který by mi udělaly dobře v hlavě, ale nakonec nerealizuju pořádně nic, sakra.

asi bych měla upravit stravu, říkám si, a jdu a v mekáči si dám bigmeka. měla bych míň kouřit a právě teď zapaluju další (přijdu z práce a oblečení smrdí kouřem). víc čajíčků na plodnost a uvařim si lógr. hodnější na r. a vzápětí mu vynadám třeba za situaci v Keni.

současná já. ble.

ale pořád ještě nejsem ve fázi sebenenávisti, takže je krátká cesta ven.

kdy začít?

updt

zapomněla jsem napsat o (pro mě) nové zábavě, vlastně! jsem sice trochu opožděná, ale do vánoc to do šestky zvládnu, o tom žádná.

hooked on a feeling

někdo rudá křídla, někdo rudou čelenku!

a jak tak jedeme večernímu (přesto silnému) slunci vstříc, jsme jako tříčlenná rodinka, v níž se úlohy máma-táta-potomek mění co pár kilometrů. chvílema nevidím nic a dalo by se říct, že jedu po sluchu, je to horká paráda.

(napadá mě, že ze svého nevelkého majetku bych nejobtížněji oželela crossový bicykl. hned po něm postel a foťák a pc. na dalším v zásadě nelpím.)

večer padám zdravou únavou a usínám se spokojeným pocitem, že občas je vše, jak má být.


a téměř povinný dar na závěr, especially for you :-). pro ten fíling!

(i když se jedná o skutečně velké sousto, doufám, že nezasvěcení prominou)

Světlé zítřky

Po tři dny v kuse trvající bolesti hlavy, požití cca osmi ibáčů a po šesti bušení hlavy o zeď jsem si zlost z pracovních starostí (překvapení z nastalé situace, o které jsem si až dosud myslela, že s ohledem na svou utopičnost nastat nikdy nemůže) vyléčila přiměřenou páteční opičkou. V hospodě u Jiřáku jsem odhodila přechodné šéfovské starosti, vylila srdce před povětšinou neznámými lidmi (jak nezávazné!) a když jsem ve čtvrt po půlnoci dorazila domů, mé zbylé problémy byly již veskrze fyzické povahy. Příjemná změna. Od pondělka bude ale všechno nanovo.

No a protože svou hlavu hledám někde vprostřed všudypřítomného oseru, těžko teď psát o pěti dnech v Krušných horách, kde jsme si s Rahaanem užili psycho-zotavovací chvíle v domě jeho rodičů, obklopeni zvířectvem více či méně domácím a občas maminkou (pokud se ovšem právě odtrhla od playstationu a užvaněné Ufňukané Uršuly). Dali jsme tři cyklovýlety, dva horské, jeden smutný libkovický. Z toho přetrvává srdcervoucí překvapení ze stoprocentně dokonané zkázy, protože jestli jsem něco nečekala, tak to je minimálně fakt, že ani místo po bývalém kostele (u kterého jsem v šestnácti stála a plakala) už není možné najít.

Podél nepoužívané silnice roste plevel s kořeny zapuštěnými do drti z ruin lidských obydlí, poddolovaná cesta se místy propadá a jinde, už dlouho, jen tak ústí do rybníku (na mapě z roku 2006 je však tato skutečnost statečně ignorována). Míjíme pohozený kyblík, po němž leze hlemýžď, jakoby jednu z mála hmatatelných připomínek, že tu někdy žili a umírali lidé, jejichž většina byla přemístěna do betonových králíkáren kdesi na moderních sídlištích, ze kterých jsou dnes ghetta.

Aspoň, že krušnohorské stráně uklidní oči svou novou zelení, jen občas u polní cesty spatříte pahýly zbytků mrtvých stromů. U flájské přehrady bystřím představivost obrazy potopených domů a potom oborou svištíme čtyři kilometry z prudkého kopce, zpátky domů.

Ke světlým zítřkům.