OOO

Intuitivní O.

Dvojmístná čísla autobusů mě matou jen první den, záhy se s městem sžijem a nelekáme se ani alarmu v Arcidiecézním muzeu (pardon, vidím špatně na dálku). A jako bonus trochu Klimta a Filly a nová inspirace pro r., kubistický obraz v obýváku vyloženě uvítám.

4*

Tyhle hvězdičky jsme dobře vybrali. Mohutná, nevrzající postel, elegantně připravené připojení k internetu, sprcha s dle stupňů nastavitelnou teplotou (ano, tu druhou slušivou koupací čepičku jsem si odvezla domů..) a uklízečka neštítící se ani rahaanových použitých ponožek jednoznačně zastínily nesrovnalosti ohledně nedělní večeře a ufonského pána vrchního, co pokaždý vypadal, jako bychom ho přistihli při obcování s ostatky markýze de la Lafayette.

Náročná E.

Olomouc byla emocionálně náročná, na tom se bez debat shodnem. V bazilice na Svatém kopečku jsem si nakonec vybavila, jak se člověk správně pokřižuje, a jakmile odešel rahaan vyřídit pracovní telefonát (Ne, Vašku, dneska oběd s Tebou fakt nestihnu..), bleskurychle jsem se Všemohoucího dotázala, zdali na mě takhle náhodou s něčím nepozapomněl. (Hnedle se mi dostalo odpovědi: sorry, mám toho teď moc, však to vidíš všude kolem. Přitakala jsem, že tedy budu jako trpělivá).

Ale hlavně ta husinka v zoo na Svatém kopečku nám dala zabrat. Láska na první pohled, jak tam tak za mnou po husím způsobu běžela, nehledíc napravo nalevo, a pak to krutě schytala od zrzavého gangu.

O geparďátku, co mu nesestoupily varlátka do pytllíku a navíc se u něj zjistila epilepsie, by již bylo bulvární hovořit.

(Myslím na tebe, husičko.

S láskou, tvoje D.)

Slunce nám svítí do očí a hlas domova je docela docela slaboulinký.

in order

od třezalky až po vanilkovo-pistaciovou

Přes varování odborníků (i sebe samé) se koncem ledna, smutná, seznamuju s třezalkou tečkovanou a pak už jen svištím dál do háje, a ještě v tom háji zeleném se nechám okoukat od přátel v Bokovce při decentní oslavě fiksupojkových -tin.

Ultra špatná slzavá zkušenost s hypericum perforatum je ale zase to poslední blbý až do dnešního dne. Nasazuju poctivé dávky vitamínů na hlavu a po pár dnech užasle zírám, že Dr. D. Amen sakra ví, o čem mluví (píše - nenecháte-li se odradit hrozným názvem, obálkou, ani prvními stránkami, pak se dočkáte více než přínosných infos). Smutky cejtim jen za oponou, rána jsou snadnější a večery míň unavený, práce mi jde od ruky a nacházim v ní opět ony půvaby a přínosy, kvůli kterým setrvávám na stejnym fleku přes pět let. A zas mě baví mluvit a asi i psát (a foťák bude namístě oprášit).

Energie mi nadiktuje naplánovat odkládaný malování části bytu a co víc, i velice zdařile za součinnosti milého uskutečnit. A mezi stěnami, které už nejsou pitevně bílé, nýbrž pistáciové a vanilkové, se bude, myslím, depresovat o poznání obtížněji. Jen tu správnou barvu pro ložnici stále neznám, ta přijde na řadu ponejdřív.

A za chvíli pojedem do tvarůžkového města všem na potkání říkat, že máme výročí a že jsme si nejdražší a že jsme rodina.

Na řadě je jaro.