in order

od třezalky až po vanilkovo-pistaciovou

Přes varování odborníků (i sebe samé) se koncem ledna, smutná, seznamuju s třezalkou tečkovanou a pak už jen svištím dál do háje, a ještě v tom háji zeleném se nechám okoukat od přátel v Bokovce při decentní oslavě fiksupojkových -tin.

Ultra špatná slzavá zkušenost s hypericum perforatum je ale zase to poslední blbý až do dnešního dne. Nasazuju poctivé dávky vitamínů na hlavu a po pár dnech užasle zírám, že Dr. D. Amen sakra ví, o čem mluví (píše - nenecháte-li se odradit hrozným názvem, obálkou, ani prvními stránkami, pak se dočkáte více než přínosných infos). Smutky cejtim jen za oponou, rána jsou snadnější a večery míň unavený, práce mi jde od ruky a nacházim v ní opět ony půvaby a přínosy, kvůli kterým setrvávám na stejnym fleku přes pět let. A zas mě baví mluvit a asi i psát (a foťák bude namístě oprášit).

Energie mi nadiktuje naplánovat odkládaný malování části bytu a co víc, i velice zdařile za součinnosti milého uskutečnit. A mezi stěnami, které už nejsou pitevně bílé, nýbrž pistáciové a vanilkové, se bude, myslím, depresovat o poznání obtížněji. Jen tu správnou barvu pro ložnici stále neznám, ta přijde na řadu ponejdřív.

A za chvíli pojedem do tvarůžkového města všem na potkání říkat, že máme výročí a že jsme si nejdražší a že jsme rodina.

Na řadě je jaro.