nightswimming

na ramenou mi leží hvězdy. tytéž, jejichž odrazy vidím na tmavé ploše hladiny.
nebe je jimi poseto, jsem ve hvězdokouli. neopatrně našlapuju na písčité vlnky, vedle kotníku cítím šupiny kapra. přede mnou tlumené hlasy, v dlani dlaň neznámé dívky. voda mě, nahou, obejme svou hřejivou hutnou náručí, jen tvář chladí noční vzduch posledních červnových dní. jednotlivými tempy se snažím dotknout veškeré vody, co ve Světě je, a na chvíli se mi to snad i daří.
vodní víla s pachutí v ústech od litrů vína.
a venku pod měsícem se mé bledé tělo zdá být krásné.

Jak jsme se zamilovali a další střepy posledních dní

Kdybyste chtěli vidět chlapa, kterýho odrovná squashový turnajík a třicet kiláčků na kole, přijďte se podívat k nám domu. (Anebo nabídněte tomu svýmu stejný sportovní vyžití - vyjde to nastejno - mužský dneska vůbec málo vydržej;)

Zato já jsem v plné nedělní formě, růžky vylézající chandry zamačkávám, jen co vykouknou, dělám to sakra uvědoměle, alespoň posledních pár dnů. Rovněž bych bicyklovala dál než do Dolních M., uznávám, že déšť nás zastihl v poněkud nevhodný okamžik - rahaan přes bolavé kyčle na stromě poctivě škube třešně do krabice, zatímco já pod stromem přímo do úst. Bejt nešikovnou ženskou se občas hodí.

A doma z vany, slušivě ozdoben voňavými bublinkami, však k smrti uondán, vyhrožuje, že chce umřít, což mu ale nikdy nedovolím, víte, máme doma úmluvu, že já umřu dřív. To se mi ostatně málem daří o pár chvil později na onom místě, když si trávení třešní vybírá krutou daň. Ale dost o tom, jaký jsme padavky.

*

Oba jsme se totiž zamilovali. Do Joaquina. Protože, ksakru je to k nevíře, ve Walk the line (neviděli jste? ale to je chyba! zkuste napravit třebas příští týden na ejčbíou) kromě toho, že je neoddiskutovatelně k pomilování, zpívá Cashovy vokály právě on, víme?! A dělá to neuvěřitelně zatraceně snad líp než Johny, uee.

A tak se po neuklizených chuchvalcích prachu v našem příbytku válí nesmělé brknkání Johnyho songů a já přemejšlim, zda se tématicky nenaučit nějaký ten country taneček.


*

Včera jsme kvůli mámě dali podruhý Edith Piaf, což byla pro mámu fajn volba, pro nás už míň. Původní dojetí, které nás na jaře pohltilo na Febio Festu, tentokrát už zčásti vystřídala únava s nudou. Nicméně i zde patří poklona až k zemi hlavní představitelce Marion Cottilard.

*

takže tak

(a rahaanovi právě prasklo éčko)

z pasti

Nespravedlivě tě nutím, abys poznal mý démony. Jejich podobu vidím jen pohledem zevnitř víru, je to jako neschopnost vyvolat pocity z lsd, když už je po všem. Znemožňuje mi to pracovat s nimi, učit se z nich, pochopit jejich důvod. Vysvětlit ti je.

A vevnitř jsem bezbranné něco, kterému diktují, co mám dělat, říkat za hlouposti, podezřívat. Přilepí mě na andělu k chladnému sloupu z falešného mramoru, nemohu odejít tam, ani jinam, na obou stranách je propast, které se nechci podívat na dno. A přitom je to hloupost. Absolutní bezvýchodný zásek, po vystřízlivění tak nepochopitelný.

Když o něco později (už dosápaná k břehu) trsám v horkém! sklepení, tělo protkáno nitkami pospolitosti, nevěřím, že se to stalo, a přece vím, že to přijde zas.

A vím to i ráno, když s měkkým, vyklidněným mozkem kupuju po dlouhé době kávu, kterou, jak neobvyklé, hodlám pít konečně bez mlíka, a těším se na dnešek slibující můj mír.

***

A tak se mi zadaří nedobrý zprávy přijmout statečná, o nic nejde

je to jen v mý hlavě

všechno je v našich hlavách

***

ostatně i dojem, že čtu správný knihy ve správnou chvíli

bukkake

když se ráno dělím o lesklé, přesně zralé jahody, mám najednou takovou radost z nového přátelství, až si říkám, jestli to není jen rozmar nastupujícího léta. se všemi jeho přeludy a pomíjivými pocity, které dokáže spláchnout první bouřka.

po odmlce se vracím k dobám, kdy mi léto chutnalo skrz vedro a průzračnou barvu vzduchu s akcenty zelené, povznesené svobodné nálady se dostavují bez ohledu na povinnosti stereotypu, užívám si jen se svou hlavou. a stačí to.

periferním viděním čekuju kolemjdoucí snažíc se eliminovat srážky s nimi, začtená do tak ryze pěkné sprosté knihy (kterou se mi chce bez dalšího doporučit ještě nedávným náladám s., pokud jsi ji ovšem už nečetla, mámilá). chlapi se mi dívají do výstřihu končícího v polovině rýhy, jsou mi směšní v mé přezíravosti, protože tak věrná jako dnes jsem nikdy dřív nebyla.

ráno, ještě spíš, objímám tvé stehenní svaly, nechce se mi tě opustit po dvou večerech, v nichž jsme se vrátili k samé podstatě nás dvou. a těším se na třetí.

a stačí to.

šperky

ve výstřihu dnes ráno vidím pravidelný náhrdelník nových vrásek a v odrostlých myších vlasech se blýskají již nikoli zcela první běliny. čas běží. a já se svou zlehka vadnoucí krásou jsem stále zaseklá na čísle dvacet dva.

duše

Můžete si udělat plány, jaký chcete, ale nakonec Vám zbyde jen postarat se o svojí duši.

Protože i přes oslovení ty můj malej vzteklounku pronášený nejbližším člověkem v láskyplnym tónu, víte, že jakmile začnete vidět rudě se zelenýma tečkama, ústa se otevřou do jedovatin, který už zpátky nezamáčknete, jste zlí a vzápětí se stydíte za sebe víc než by se měla stydět Parkanová za svou oslavnou píseň radaru.

A tak jsme udělali plány. Na povedenou neděli.

Popojeli s bicykly do Čelákovic vlakem, to abychom měli ke stromům blíž. Hned kilometr od vlaku mi připadá kolo nějak neposlušný, aby ne, když jedu po ráfku. Lokalizace díry v duši zlá, těsně u ventilku, použití kitu na zalepení nepadá v úvahu. Náhradní duši použil rahaan před dvěma týdny, hm.

Hulákám přes plot: "nemáte, prosimvás, náhradní duši? nevíte, kde by se tu teď dala koupit?" Nemá - a víte - v neděli maj´všechny včelákovický cykloshopy zavřeno. (A vlastně i ty ostatní.)

Nenechám se vykolejit, táhnouc svý kolo za řídítka neváhám, skáču postupně do cesty rozjetým cyklistům s rozzuřeným pohledem neukojené výletnice, se stále stejnou otázkou na rtech. Náhradní duše jsou však nedostatkové a rahaan už se raději vidí v nejbližší občerstvovně. Jedinou nadějí je nejistý tip plešatého zakrslého pána na pennymarket či plus na samym konci obce. S jazykem na vestě dorážíme na čelákovickou periférii. V penny na mě valí voči pani zamazaná od rozprsklýho jogurtu, no to teda vopravdu nemáme, slečno (pro tentokrát aspoň nejsem mladápani) a tak vzpínám ruce k plusu.

Vítaj nás modrovoranžový barvy a klimatizace, krásnej to vobchod, a v regálu úplně vzadu.. ách.. kouzelná modrá krabička Luftschlauch - 2 ks za 111,- Kč! uááá. Pravda, správnou velikost zkoumáme na střídačku další půl hodiny (nic neodpovídá hloupejm číslům na mym plášti), ale pak rahaan vydá chlapácké definitivní rozhodnutí, vezmem tu 700 x 38 C. Čtvrt hodinky napětí a pár hodně sprostých slov při výměně splasklé ubožačky za super nádhernej kousek (to byste se divili, co Vám všechno v takový chvíli přijde Nádherný) mit der Pannenschutz a historka je u šťastného konce.

Respektive byla by.

Pokud by ta nová Nádhera - jak vzápětí zjišťujeme - neměla ventilek, kterej zřejmě používaj už jen v rovníkový Africe (a u Skopčáků). Pumpička je nám nanic, kompresor na benzínce je nám na na-dvě-nic a údajně odpovídající hustilka vězící v Litvínově v temném sklepení je nám už úplně na hovno.

Začínám vzlykat, brousím o sebe řezáky, a cítím, jak to přichází. Nezvladatelnej ryzí dorianin vztek. Kolo letí trávy, na nádraží mě pěšky nikdá nedostanou a z nádraží pěšky už vůbec ne, zkažená neděle, za všechno můžeš ty (a ty, a ty taky). A stařenka ptající se na cestu do plusu (!) může za všechno především, chudinka. Ubohost by mi odkapávala z uší, kdyby byla tekutá.

Pak mě to, pravda, přechází a už v Trattorii u špenátový polívky s lososem jsem zase holka, kterou můžu mít ráda.

Aspoň do doby, než se mi před očima opět začnou dělat barevný skvrny

z tak trochu pokažený duše

(for the one I love)

pro křehkou s.
(do pátku neuvadne a ani potom)