Jak jsme se zamilovali a další střepy posledních dní

Kdybyste chtěli vidět chlapa, kterýho odrovná squashový turnajík a třicet kiláčků na kole, přijďte se podívat k nám domu. (Anebo nabídněte tomu svýmu stejný sportovní vyžití - vyjde to nastejno - mužský dneska vůbec málo vydržej;)

Zato já jsem v plné nedělní formě, růžky vylézající chandry zamačkávám, jen co vykouknou, dělám to sakra uvědoměle, alespoň posledních pár dnů. Rovněž bych bicyklovala dál než do Dolních M., uznávám, že déšť nás zastihl v poněkud nevhodný okamžik - rahaan přes bolavé kyčle na stromě poctivě škube třešně do krabice, zatímco já pod stromem přímo do úst. Bejt nešikovnou ženskou se občas hodí.

A doma z vany, slušivě ozdoben voňavými bublinkami, však k smrti uondán, vyhrožuje, že chce umřít, což mu ale nikdy nedovolím, víte, máme doma úmluvu, že já umřu dřív. To se mi ostatně málem daří o pár chvil později na onom místě, když si trávení třešní vybírá krutou daň. Ale dost o tom, jaký jsme padavky.

*

Oba jsme se totiž zamilovali. Do Joaquina. Protože, ksakru je to k nevíře, ve Walk the line (neviděli jste? ale to je chyba! zkuste napravit třebas příští týden na ejčbíou) kromě toho, že je neoddiskutovatelně k pomilování, zpívá Cashovy vokály právě on, víme?! A dělá to neuvěřitelně zatraceně snad líp než Johny, uee.

A tak se po neuklizených chuchvalcích prachu v našem příbytku válí nesmělé brknkání Johnyho songů a já přemejšlim, zda se tématicky nenaučit nějaký ten country taneček.


*

Včera jsme kvůli mámě dali podruhý Edith Piaf, což byla pro mámu fajn volba, pro nás už míň. Původní dojetí, které nás na jaře pohltilo na Febio Festu, tentokrát už zčásti vystřídala únava s nudou. Nicméně i zde patří poklona až k zemi hlavní představitelce Marion Cottilard.

*

takže tak

(a rahaanovi právě prasklo éčko)