skrz srst srn
I keep my eyes wide open all the time Ještě doma v nejmenší místnosti sleduju jihočeského pavoučka, jak si to šine směr záchodová mísa, jsem vůči němu (byť arachnofobik) shovívavá, vždyť ho to muselo stát něco úsilí zahrabat se mi do věcí (mikina? kraťasy? taštička na kolo?) a přežít cestu k nám dom. Ale v kraji rybníků a borůvek a lesů mu jistě bylo líp. Stejně jako mně, stejně jako potolikáté.
Hýčkám si v čerstvých vzpomínkách ochraňující (a překvapující) pocit absolutní soběstačnosti. Výdrže a houževnatosti. Zmožené tělo cítí kořeny, kámen, nerovnosti, s nimiž jsem splynula po téměř dvou stovkách poctivě ujetých kiláků, v buňkách zůstaly jiskřivé vůně hnijícího dřeva a smradlavých borůvkových brouků. Vracím se k záblesku hnědozrzavé srsti srn, jasně vidím zlomek jejich ostražitého pohledu předcházejícího sebevědomému útěku do lesů. A když zavřu oči, spatřím slunce prosvítající skrz stoleté duby a smrky, toužím vylézt na posed (nebo si jen tak lehnout do jehličí) a zetlít na konci duhy jako mrtvé zvíře vracející se na samý počátek bytí. Nikdy jsem nebyla lesu tak blízko jako teď, na (zdánlivě) nekonečných cestách, v mapě zakreslených přerušovanou nesmělou úsečkou nebo vůbec nijak. Bez známého ramene připraveného kdykoli mě odnést do bezpečí, jen s Mléčnou, s níž se poznávám až teď a mnohdy nadoraz, zvlášť když cesta v lesech náhle končí a kolo ztěžkne o bůhvíkolik bůhvíčeho. A večer, v poklidné ryb(ník)ářské civilizaci doplňuju energii rybím tukem (nu dobrá, občas i griotkou), smějeme se ukradeným topinkám a namol opilému pinglovi, co právě slaví svátek a pak bez rozloučení odjíždí, protože neví, že zítra odjíždíme i my. Za tmy křižujeme známou cestou až k podkrovnímu pokoji s terasou a na prstech čtyř rukou počítáme, kolik jsme za týden udělaly kroků pěšky. Když mi Mléčná ke konci oznamuje, že ještě tenhle rok zajede pokořit do voňavého rovinatého kraje další desítky mil, směju ve své vševědoucí předvídavosti jak vodník Čochtan, co právě chytil do hrnečku pěkně macatou dušičku.
Hýčkám si v čerstvých vzpomínkách ochraňující (a překvapující) pocit absolutní soběstačnosti. Výdrže a houževnatosti. Zmožené tělo cítí kořeny, kámen, nerovnosti, s nimiž jsem splynula po téměř dvou stovkách poctivě ujetých kiláků, v buňkách zůstaly jiskřivé vůně hnijícího dřeva a smradlavých borůvkových brouků. Vracím se k záblesku hnědozrzavé srsti srn, jasně vidím zlomek jejich ostražitého pohledu předcházejícího sebevědomému útěku do lesů. A když zavřu oči, spatřím slunce prosvítající skrz stoleté duby a smrky, toužím vylézt na posed (nebo si jen tak lehnout do jehličí) a zetlít na konci duhy jako mrtvé zvíře vracející se na samý počátek bytí. Nikdy jsem nebyla lesu tak blízko jako teď, na (zdánlivě) nekonečných cestách, v mapě zakreslených přerušovanou nesmělou úsečkou nebo vůbec nijak. Bez známého ramene připraveného kdykoli mě odnést do bezpečí, jen s Mléčnou, s níž se poznávám až teď a mnohdy nadoraz, zvlášť když cesta v lesech náhle končí a kolo ztěžkne o bůhvíkolik bůhvíčeho. A večer, v poklidné ryb(ník)ářské civilizaci doplňuju energii rybím tukem (nu dobrá, občas i griotkou), smějeme se ukradeným topinkám a namol opilému pinglovi, co právě slaví svátek a pak bez rozloučení odjíždí, protože neví, že zítra odjíždíme i my. Za tmy křižujeme známou cestou až k podkrovnímu pokoji s terasou a na prstech čtyř rukou počítáme, kolik jsme za týden udělaly kroků pěšky. Když mi Mléčná ke konci oznamuje, že ještě tenhle rok zajede pokořit do voňavého rovinatého kraje další desítky mil, směju ve své vševědoucí předvídavosti jak vodník Čochtan, co právě chytil do hrnečku pěkně macatou dušičku.
Žádné komentáře:
Okomentovat