Jak jsem ujela pětadvacet kiláků, aniž bych se hnula z místa

aneb první lekce spinningu pro padavky-astmatiky

Nic naplat, cyklistická sezóna končí. A tak nastal pravej čas nechat se inspirovat činy páru milých přátel (Mléčnou počínaje, Smillou konče), najít na netu několik dobrých rad, jak na to poprvé, zvolit vhodnou mučírnu (čti sportovní centrum) a správný čas. A překecat milýho zlatýho, protože jsem srab a u takovejch premiér ho potřebuju mít u sebe.

Doma narychlo balim pár nepříliš vhodných svršků, dva ručníky, flašku na vodu, tenisky a ventolin, nabíráme zpoždění. Do mučírny doběhnem tak tak na čas.

Dveře sálu číslo jedna se již otřásají podmanivou dunící hudbou nevalné kvality a než se stačím víc podivit nad tím, že minutu po plánovanym začátku hodiny je všechno v plnym proudu, jsme uvnitř a nesměle klopýtáme k těm nejzadnějším spinnerům. Hnedle k nám přijde zcela zpocený Dráb (a podotýkám, že nick jsem pro tohodle cvičitele vymýšlet nemusela) s výrazem tak přísným, že nebýt před chvílí na záchodě, udělám pod sebou vmžiku loužičku. A když pronese korektním, ale tím nejvíc nesmlouvavým tónem, že jdeme pozdě, jsem tak maličká jako ten šroubek, pomocí kterýho se šteluje sedlo.

Nějak jsme si popletli čas začátku, holt. Drábova hodina v plnym proudu, ta další začne za 25 minut. Jinými slovy, spoustu času utýct pryč, daleko, do bezpečí. Ale jsme stateční, uchýlíme se na rudou koženkovou pohovku a po očku pozorujeme nabušené mladíky a mladice v (ne)slušivých aerodynamických oblečcích, kterak přicházejí a těší se na svou dvěstěpadesátouosmou (nejmíň!) hodinu spinningu. (Posléze mě trochu uklidní, že tmavovlasá slečna, co si před sálem dala nohu za hlavu, se cvičitelce přihlásí spolu s ostatními nováčky.)

A tu přichází naše spinningová šamanka. Nejdřív si jí spletu s kolegyní z práce, co se nedávno vdala a má takové pěkné židovské jméno, ale pak mi dojde, že tak hezkej zadek by si osmi hodinama denně v kanclu těžko vyseděla.

Šamanka je krásná a milá, když mi pomáhá nastavit kolo, uklidňuje mě, že se nemám bát (ksakru, to je to na mě tak vidět?!) a ukazuje, jak přístroj zabrzdím. Na rahaana, chudáka, se úplně vykašle, asi působí jako profík. A jedem. Po sedmi svižných minutách při dvou rozhlasových hitech od Madonny ze mě začíná kapat pot a říkám si, jakej je to rachot, když tu Šamanka zvolá, zda jsme připraveni a můžeme jít na věc (jak jako "jít na věc"?! a co do teďka děláme?). Začínáme střídat tempa a zátěže a terény a polohy a skoky a já překvapivě zjišťuju, že se chytám líp než slečna s nohou za hlavou. Při stouňáckém Satisfaction a prudkém stoupání do refrénu cejtim první výrazný vlny endorfinu a to už jedem z kopečka a do toho duní It´s my life od toho černocha, co o něm vždycky v bravíčku psali, že je doktor z Albánie. Pak tam hodí Šamanka cosi smyčcovýho (Vanessa Mae?) a jedeme jako v noci, někdo se zavřenýma očima a je to super až tak moc, že si vzpomenu na film Holky to chtěj taky.

Ale je to záhul. Začínám přemejšlet, jestli budu muset použít svýho modrýho ventolinovýho kámoše, krev se ve mně vaří. Ve třičtvrtě koukám na hodinky a v duchu se ptám, jak vydržim do čtvrt. Pak na to zase zapomenu a na svý astma taky, snažim se dejchat, jak Šamanka radí (důsledně nádech nosem, mnohem delší výdech pusou, jasně to zná každej) a funguje to. Protože v plicích nezůstává zbytečnej vzduch a sklípky tak nemusim při nádechu zvětšovat až k rozedmě.. Jednou málem ze spinneru spadnu, Rahaan se gebí, to je celej on. Ale pak se zase vytahuju já, protože se srovnám a jedu ve stoje, když on dřepí. A pomalu zatahujem, nějakej ten strečing na závěr, a do šatny skoro nedolezu. Druhá půlhodinka uběhla, jakobych byla sjetá. Ani nevim jak.

V zrcadle se pak pro nachovou (a velice trvanlivou) barvu v tváři téměř nepoznám.

Přesto (nebo právě proto?) doplouvám domů v ladných uvolněných pohybech s lehkou konverzací poletující sematam a mám hluboké pochopení pro ty, co v mučírnách tráví spoustu času, zatímco by se třeba mohli povalovat doma na gauči.

Spinnig is good!

A navíc na něj nepotřebujete helmu a strach z řidičů dementů.