Odjakživa se bojim, že jednoho krásnýho dne najdu mrtvolu

Některý místa prostě působěj, jakoby tam byla mrtvola, nemůžu si pomoct. Působil tak záchod v našem starym vinohradskym bytě třebas. Nebo místa u silnice od řeky do starejch Bohnic. A Klánovickej park. Ten určitě.

Naposledy jsme si z cyklovýletu přes Klánovice odvezli mrazení v zádech, trasa podél železnice se nám nelíbila ani za mák. Kromě dalších nelibých pocitů jsme se nemohli zbavit dojmu, že na nás mrtvola odněkud vyjukne. Tehdy jsme si řekli, že do Klánovic radši už ne, ta divná atmosféra není pro nás.

Včera jsme se tam, z jinýho konce, dostali tak nějak mimoděk, Xaverovskej háj skončil a ejhle, jsme v Klánovicích. A všude plno lidí, čučících pod nohy, košíky přes ruku. A tak jsme taky začli čučet na zem a za chvíli jsme měli plno hříbků a bedel a babek a kdybychom se vyznali v holubinkách, tak i těch. Pěkně naducaná taška na kolo z toho byla, houbová vůně vůkol, červíčci a hlína a tlející listí.

A kousek stranou od houbařského mumraje, tam na slunečném plácku, kde v trávě seděl zdravej velkej hřib, jsem v listí našla starý oblečení, bundu a svetřík a ještě cosi. Klacíkem do toho rýpu, nějak se mi to nezdá, Rahaan mi ale vymlouvá, že ty tmavý skvrny určitě nejsou od krve a když začnu polemizovat a blábolit cosi o komsi zavraždeném, milej zlatej opáčí, že to není on, kdo vystudoval práva, ale já, a že bych teda já měla aspoň trochu vědět, jak se mají ty věci s ohledáváním (mrtvol apod.), navíc ten, komu věci patřily, se evidentně v okolí nenalézá. Zabručim pod fousy, že kriminalistika byla nepovinná, načež sklapnu, volat policajty kvůli pár špinavejm hadrům mi opravdu přijde jako nesmysl. (Tolik o tom, jak jsem v neděli dost možná nenapomohla orgánům činným v trestním řízení při odhalování/objasňování trestné činnosti..)

Ale ty houby, to vám povim! Vrchovatej velkej talíř, že z něj padaly, když jsme je očistili a nakrájeli na smaženici. Krmi sice nemůžu dát pět hvězdiček z pěti, ale jen tři a půl, protože málo kmínu je zkrátka málo kmínu a moc nožiček je moc nožiček, co naplat.
Ale na druhou stranu tíha v mém žaludku byla pětihvězdičková až běda, podařilo se mi ji přebít až kolem čtvrté ráno, četbou vlastního deníku z r. 1994 na WC.