banální třešničky

učim se nezapomínat, že spokojenost nepřijde jen tak, když ležim s rukama za hlavou a koukám do zdi. málokdy přijde, když mám na růžích ustláno a navíc jsem neustlala sama. nepřichází o víkendech, na který naplánuju lenošení a nic víc. ke spokojenosti se musim tvrdě dodřít. musim si odkroutit nepohodlí, obavy, málo spánku, setkání s nepříjemnejma lidma.

a když to zvládnu, je to paráda.

a teď je to paráda. nepříjemnou prací nabitý dny, ale zvládám jí. nová kolegyně, se kterou se nedá mluvit, ale dneska jsme daly pár vět o počasí a já se i mile usmála (bohouše z hradce mi vzali). obávaná oslava osmdesátin otce té, která přebrala mé mámě mého tátu, ale nakonec bavim společnost a nechce se mi domů (po cestě otvírám výslužkovýho lahváče o futro pavlačových dveří). a koneckonců i tu cestu na/z ff firemním autem jsme dali, na což jsem extrémně hrdá, protože detailně instruovat rahaana-téměř-neřidiče byl tvrdej oříšek. kterej jsem přes svůj momentální nepříznivý stav (...) zvládla na výbornou. ať si kdo chce co chce říká. fajn oběd s mámou a krmení racků dneska večer na nábřeží pak byly banální třešničky, kterejma jsem si ozdobila napečenej dort současnýho dobrýho rozpoložení.

mňam.


a tak si říkám, že pro poslední víkend v září bych měla - v duchu výše řečeného - upřednostnit nabídku smysluplné charity před sobeckým soukromničením kdesi v Ráji. (jen v sobě najít sílu strávit tři dny s opuštěnejma dětma).