Starorůžově

Musím se zařadit zpátky do nyní, říkám si, když na výtoni míjím nejdřív jen vůni a hned pak posekanou trávu a spletu si roční období (přelom srpna/září řekla bych). Zvedne se vítr a překlopí mi přes hlavu kapuci od teplý vestičky, ejhle jsme zpět ve studenym IV. a proti mně kvete starorůžově Strom. Hnusná výtoň se nám nějak sebrala, z jistýho úhlu. A pak na mě počká tramvaj, jsa překvapena, ani nezabučím.
Z reha se vracím s oteklou kůží nad okem, Silná, co se mi hoďku starala o svaly/obratle/žebra tak trochu kroutí hlavou, ale pak se mlčky shodnem. Někudy to musí ven. Dnes jí už dávám důvěru, nebojím se, že mě zlomí vejpůl. (Až budu někdy mět jít na rentgen, pudu nejdřív k ní, evidentně uvidí do těla líp.)
A taky. Včera se něco stalo. Stojím na nočním chodníku v Horoucích peklech, pobrekávám nad svým dorianocentrismem, protože cos včera udělal ti přidalo pět hvězdiček navrch a mně nejjistější jistotu z jistot. Vždycky je kam se dostat dál. Blíž.