zasunutá
vzpomínka
Ve velkém vinohradském bytě bydlíme jen pár let, jsem malá, třetí čtvrtá třída maximálně. Velikonoce. Přijeli děda s babičkou, mámou nachystaný pohoštění osychá, všichni začínají být rozmrzelí. Protože táta má zase zpoždění. Hodina, dvě..odpoledne se chýlí k večeru. Z pohledu dítěte celá věčnost. Když konečně dorazí, všichni okamžitě odpouštějí. Až na mě.
Tati, ty vždycky všechno pokazíš..
řeknu mu ještě v předsíni. A on se sesune na polstrovanou stoličku u zrcadla a začne plakat. První a poslední projev lítosti. Až o dost později se v důsledku své šmejdivosti dozvídám, co (kdo) za za tím vězí.
Vypadá to, že všichni už odpustili. Ti, co už nežijí, i máma, která dnes žije sama (nikoli ve velkém vinohradském bytě, ale v nehezké panelákové garsonce na periferii).
Až na mě.
Ten, kterého dnes vidím poprvé od Nového roku a mám zas na čtvrt roku přebráno, by se už přede mnou na stoličce v předsíni nerozplakal.
Protože už neexistuje, od těch Velikonoc.
Ve velkém vinohradském bytě bydlíme jen pár let, jsem malá, třetí čtvrtá třída maximálně. Velikonoce. Přijeli děda s babičkou, mámou nachystaný pohoštění osychá, všichni začínají být rozmrzelí. Protože táta má zase zpoždění. Hodina, dvě..odpoledne se chýlí k večeru. Z pohledu dítěte celá věčnost. Když konečně dorazí, všichni okamžitě odpouštějí. Až na mě.
Tati, ty vždycky všechno pokazíš..
řeknu mu ještě v předsíni. A on se sesune na polstrovanou stoličku u zrcadla a začne plakat. První a poslední projev lítosti. Až o dost později se v důsledku své šmejdivosti dozvídám, co (kdo) za za tím vězí.
Vypadá to, že všichni už odpustili. Ti, co už nežijí, i máma, která dnes žije sama (nikoli ve velkém vinohradském bytě, ale v nehezké panelákové garsonce na periferii).
Až na mě.
Ten, kterého dnes vidím poprvé od Nového roku a mám zas na čtvrt roku přebráno, by se už přede mnou na stoličce v předsíni nerozplakal.
Protože už neexistuje, od těch Velikonoc.
Žádné komentáře:
Okomentovat