z pasti

Nespravedlivě tě nutím, abys poznal mý démony. Jejich podobu vidím jen pohledem zevnitř víru, je to jako neschopnost vyvolat pocity z lsd, když už je po všem. Znemožňuje mi to pracovat s nimi, učit se z nich, pochopit jejich důvod. Vysvětlit ti je.

A vevnitř jsem bezbranné něco, kterému diktují, co mám dělat, říkat za hlouposti, podezřívat. Přilepí mě na andělu k chladnému sloupu z falešného mramoru, nemohu odejít tam, ani jinam, na obou stranách je propast, které se nechci podívat na dno. A přitom je to hloupost. Absolutní bezvýchodný zásek, po vystřízlivění tak nepochopitelný.

Když o něco později (už dosápaná k břehu) trsám v horkém! sklepení, tělo protkáno nitkami pospolitosti, nevěřím, že se to stalo, a přece vím, že to přijde zas.

A vím to i ráno, když s měkkým, vyklidněným mozkem kupuju po dlouhé době kávu, kterou, jak neobvyklé, hodlám pít konečně bez mlíka, a těším se na dnešek slibující můj mír.

***

A tak se mi zadaří nedobrý zprávy přijmout statečná, o nic nejde

je to jen v mý hlavě

všechno je v našich hlavách

***

ostatně i dojem, že čtu správný knihy ve správnou chvíli