OOO

Intuitivní O.

Dvojmístná čísla autobusů mě matou jen první den, záhy se s městem sžijem a nelekáme se ani alarmu v Arcidiecézním muzeu (pardon, vidím špatně na dálku). A jako bonus trochu Klimta a Filly a nová inspirace pro r., kubistický obraz v obýváku vyloženě uvítám.

4*

Tyhle hvězdičky jsme dobře vybrali. Mohutná, nevrzající postel, elegantně připravené připojení k internetu, sprcha s dle stupňů nastavitelnou teplotou (ano, tu druhou slušivou koupací čepičku jsem si odvezla domů..) a uklízečka neštítící se ani rahaanových použitých ponožek jednoznačně zastínily nesrovnalosti ohledně nedělní večeře a ufonského pána vrchního, co pokaždý vypadal, jako bychom ho přistihli při obcování s ostatky markýze de la Lafayette.

Náročná E.

Olomouc byla emocionálně náročná, na tom se bez debat shodnem. V bazilice na Svatém kopečku jsem si nakonec vybavila, jak se člověk správně pokřižuje, a jakmile odešel rahaan vyřídit pracovní telefonát (Ne, Vašku, dneska oběd s Tebou fakt nestihnu..), bleskurychle jsem se Všemohoucího dotázala, zdali na mě takhle náhodou s něčím nepozapomněl. (Hnedle se mi dostalo odpovědi: sorry, mám toho teď moc, však to vidíš všude kolem. Přitakala jsem, že tedy budu jako trpělivá).

Ale hlavně ta husinka v zoo na Svatém kopečku nám dala zabrat. Láska na první pohled, jak tam tak za mnou po husím způsobu běžela, nehledíc napravo nalevo, a pak to krutě schytala od zrzavého gangu.

O geparďátku, co mu nesestoupily varlátka do pytllíku a navíc se u něj zjistila epilepsie, by již bylo bulvární hovořit.

(Myslím na tebe, husičko.

S láskou, tvoje D.)

Slunce nám svítí do očí a hlas domova je docela docela slaboulinký.

in order

od třezalky až po vanilkovo-pistaciovou

Přes varování odborníků (i sebe samé) se koncem ledna, smutná, seznamuju s třezalkou tečkovanou a pak už jen svištím dál do háje, a ještě v tom háji zeleném se nechám okoukat od přátel v Bokovce při decentní oslavě fiksupojkových -tin.

Ultra špatná slzavá zkušenost s hypericum perforatum je ale zase to poslední blbý až do dnešního dne. Nasazuju poctivé dávky vitamínů na hlavu a po pár dnech užasle zírám, že Dr. D. Amen sakra ví, o čem mluví (píše - nenecháte-li se odradit hrozným názvem, obálkou, ani prvními stránkami, pak se dočkáte více než přínosných infos). Smutky cejtim jen za oponou, rána jsou snadnější a večery míň unavený, práce mi jde od ruky a nacházim v ní opět ony půvaby a přínosy, kvůli kterým setrvávám na stejnym fleku přes pět let. A zas mě baví mluvit a asi i psát (a foťák bude namístě oprášit).

Energie mi nadiktuje naplánovat odkládaný malování části bytu a co víc, i velice zdařile za součinnosti milého uskutečnit. A mezi stěnami, které už nejsou pitevně bílé, nýbrž pistáciové a vanilkové, se bude, myslím, depresovat o poznání obtížněji. Jen tu správnou barvu pro ložnici stále neznám, ta přijde na řadu ponejdřív.

A za chvíli pojedem do tvarůžkového města všem na potkání říkat, že máme výročí a že jsme si nejdražší a že jsme rodina.

Na řadě je jaro.

jak mě pohltila zimní šeď..

..aneb lednové tutti frutti made by černý most, pha 9

(zákaz bruslení, vole!)

kokosové kostičky s pomerančovým nádechem

Nenadělila jsem vám nic s k Vánocům a nenadělím vám nic ani ke konci roku. Ale nabídnu vám recept, na základě kterého si můžete sami připravit sladkou mňamku, která je nadýchaná nejen na pohled.

Nejdříve vyrobíme těsto:
7,5 dkg másla
2 vejce
30 dkg cukr moučka

Ingredience utřeme do hladké hmoty a dále přihodíme a zamícháme:
37 dkg hladké mouky
1 a 1/2 dcl mléka
1 prášek do pečiva

Těsto máme hotové, stačí vylít na plech (formát volíme raději větší, těsto vyběhne). Pečeme v troubě při teplotě cca 180 st. zhruba 15 minut, dozlatova, očekujeme špejlí, zda je ready. Necháme trochu vychladnout.

Mezitím se připravíme na druhou, krapet náročnější fázi - fázi namáčení kostiček (viz níže) a jejich obalování v kokosu.

Nachystáme polevu smícháním následujících:
20 dkg rozehřátého másla (fakt tolik!)
2-3 lžíce čerstvě vymačkané pomerančové šťávy
3 lžíce rumu (ani trochu víc nevadí)
15-20 dkg cukr moučka
2 dcl mléka

Vychladlou buchtičku nakrájíme na malé kostky (2x2 cm třebas), na posilnění si lokneme trochu rumu (doporučeno) a jdeme na obalování.
Kostičky namáčíme v polevě a ihned obalíme v kokosu. Toho budeme potřebovat docela dost, 300 g se neztratí. Poté necháme vychladnout. Po vychladnutí v ledničce možno konzumovat.

Kdo jednou zkusí, už nechce jinak.

(A moc se nevožerte, milánkové, už nejste malí přeci.)

vánoční magion

najdi 5 rozdílů
(s tajenkou)

..

Bylo mi sedm, když se můj otec spřátelil s tetou Laurovou. Teta Laurová byla (a jak mi google říká, stále je) léčitelkou, obézní a přesto podivuhodně ohebnou. Tehdá seděla zásadně na zemi v pozici lotosového květu, občas si dala nohu za hlavu a hodně nahlas se smála. Lidi, co se u ní scházeli a posedávali na parketách smíchovského bytu, věřili, že jim pomůže od jejich tělesných starostí, a mnohým možná i pomohla.
Hodně věcí léčila kombuchou a taky rovnáním kostrče.
A tak jsem v tomhle citlivém dívčím věku byla podrobena ponižující terapii "prst v zadku" a domu jsme si odnesli kombuchu. Kombuchu jsme pak dlouhou dobu pěstovali v dvoulitrovce od okurek, zatímco ve většině domácností na jídelním stole figurovaly žluté chemické limči a lahvový měšťan. Sametová měla přijít o čtyři roky později.

Nejlepší kamarádka na život a na smrt - teď jí říkám Cizinka (nick, co vznikl ještě na bloguje.cz v době hluchoty našeho vztahu) bydlela o dvě vinohradské ulice níž. V obývaku měli její rodiče koberec s vysokým vlasem, po kterém se smělo chodit jen bosky, a dvě obrovská akvária, do nichž jsem vydržela čumět celá odpoledne. Když jsme se scházely, zásadně byl sraz u Drutěvy (co byla na půl cesty) a ona vždycky chodila pozdě, mrcha. Mnohdy jsem musela vyhlížet její blonďatou krátkou kštici třebas půl hodiny. Ale nakonec vždycky dorazila.

Před vánocemi ale nebyl důvod vyčítat její nedochvilnost, protože hned opodál u sámošky stávaly kádě a velcí chlapíci s rudýma (rudýma!) rukama neměli problém s okukujícími dětmi a nesmělou Doriankou. Máchala jsem si ruce v ledové vodě ve snaze pohladit kluzká zvířátka až do momentu, kdy jsem je měla zmrzlé a necitlivé, takže dotyk šupin ani nemohly zaznamenat. A co chvíli proběhnuvší poprava se mě vůbec netýkala.

..

Teta Laurová dnes lečí hlavně ženskou sterilitu, jak se dočítám. Jestli vám prodá kombuchu, nevím. Při psaní tohohle postu jsem jí vypila půl litránku z pet lahve a chutná dočista stejně jako ta tehdejší naše domácí, takže její pěstování nechám asi na někdy příště. Cizinka, kterou by měly vystavovat jako příklad bezproblémového těhotenství a ultra hladkého domácího porodu (prvorodička!) mi včera přes mobil zahlásila, že placentu mají schovanou v mrazáku a až povolí zima, zakopou ji někde do země a k ní zasadí své, nyní třítýdenní, holčičce strom. Od kádí a pánů s rudýma rukama se pokrytecky odvracím, ale stejnak mě doženou: v hypermarketu, kde mají sladkovodní mlčochy v akvárcích, nás jeden šupináč postříká vodou při svém zoufale marném výskoku za svobodou/životem. A já se uprostřed předvánočního běsnění rozpláču do Rahaanovi bundy.

..

A na vánočním stromku visí tatáž skleněná stříbrná kočička jako tehdy, když mi ještě vitální děda nadělil vlastnoručně ušité tyrkysové kalhoty, které jsem se nikdy neodvážila ani vyzkoušet a při první příležitosti letěly do popelnice. S odstupem času je mi to líto; intenzivně cejtim, jak musel bejt zklamanej.

Některý věci už příští vánoce napravit nejdou. Tak si na to, drahoušci, koukejme letos aspoň na chvíli vzpomenout.

krátké zamyšlení v čase adventním

když tak koukám na ty kapry v kádích, říkám si, že je lepší bejt vegetariánem.

(jenže to bych nesměla mít tolik ráda ryby)

re-invented

rainbow kiss

asi že se mi zadařilo (víceméně) plynout po povrchu, než bolesti odezní, zůstalo leccos nevyhrocené, dotyky dna letmé, já vcelku a pouta nepříliš rozrušená, jak s láskyplným úměvem pomalu zjišťuju.

pravdu mají vždy obě strany.

a nemocí přeskládáným cestám v hlavě jsem vystavěla značky STOP, následně zcela dle plánu promíchala a protřepala. v místech x, kam stojí za to se v uvážených intervalech vracet, objímám svá stehna sedíc na známých místech a odhaluji před tím svým úplně (!) poslední 13. komnaty. jak hladce se mi rozostří pohled na zelené lasery, tak bezbolestně se vracím sama k sobě.

Ahoj mamko

Stojíme v metru nad typickým českým důchodcem. Ušmudlaný, špína za nehty, bláto na botách, bunda kdysi šedé barvy. V ruce skoro nejstarší typ Nokie co znám - číslo po mně nechtějte - začíná velice pomalu vyťukávat esemesku. Nedá mi to, koukám přes rameno. Každé písmenko hledá dlouhé sekundy, špatně vidí.

Ahoj mamko,

Che, to je pěkný, píše svý ženě. Neváhám a tlumočím z davu zpruzenému Rahaanovi.

za pul hodiny

Jasně, teď napíše, že bude za chvíli doma..vsaď se!


budu doma.

..jak jsme všichni čitelní, jak jsou si všechny sms zprávy podobný!

Tes

Na pleši dva načervenalé stroupky mezi mořem lupů. Dlouho hledá další písmenka, celej tunel, mezi dvěma stanicemi. Jsem napjatá!

Tesim se

Taju! Byť je na pána neveselý pohled, nebrání mu přece jeho stáří a ubohá umolousanost, aby byl milý na životní družku, jistě už mnoho let okoukanou. Láska kvete v každém věku, nezapomínej, doriano!

tesim se na

Visím na každém dalším písmenku, jsem zvědavá na láskyplné oslovení, které bude následovat

tesim se na ..



.. JIDLO.


Buch. Když na Kolbenově vystoupí, pohltí mě vlna smutku.

s prvním ledem první pád.

jedenáct hodin spánku vyústí k ránu v masakr poraněné kočky a dvou králíků, z nichž zbydou jen kusy kožíšků. kladu si za vinu, že jsem je odvedla do špatného bezpečí, mezi muže, kterým jsem dala přečasně důvěru.

a ráno, v plicní ordinaci mi po velmi dlouhé době zacpou pusu inhalátorem a na recept napíšou lék, po kterém mě dozajista opět čeká boj s moučnivkou. nebýt té zlé sestry, propuknu v pláč.

myšlenky na odb. pomoc se rozplývají v totální nechuti nechat někoho cizího hrabat se v mé hlavě, nezbývá, než si pomoct sama. a plynout po povrchu, než bolesti odezní.

Dny s příchutí žlutého melounu

Žluté melouny si poslední dobou kupuju často. A když vyškrabuju zbytky dužiny (tady už bývá zelenkavá) říkám si, že mi žlutý meloun vlastně skoro nechutná. Ze začátku jsem z chuťových vjemů překvapená, ke konci otrávená.

Podzim je náročný pro nás všechny. Cítíme se opuštění a vlastně opouštíme. Jsme ublížení, ale ve skutečnosti ubližujeme. (A když utěšujeme a snažíme se kruh prolomit, cítíme, že potřebujeme být sami utěšovaní. A ti druzí to vědí a stahují se od nás.).

Nedostatek sil leccos komplikuje. I lásku a přátelství. Moji lásku a má přátelství. Jakoby se s každou další zlou zprávou začalo to dobré ve mně kazit.

Padám ke dnu.

(Jedině tak se budu mít od čeho odrazit).

nonsens

po včerejších osmi dílech v kuse se nadále domnívám, že jsem tomu nepropadla

one hour

before your sick day

horoucí pekla jsou zalita jednou velkou louží, ve které si pěkně zgruntu vymáchám nohavice až kousek pod kolena. skla mám pokryta stovkou malých kapiček (což jako obvyklá nositelka čoček absolutně nemohu znát), které podporují mou masochistickou radost z nepřízně pozdně večerního počasí.

čeká mě opuštěný byt, což si první hodinku vyloženě užívám, druhou oceňuju a pak už to tak dobré není: spánek nechce přijít, když na druhé straně postele absentuje kdesi oslavující Milej zlatej, co původně povídal, že dorazí do jedenácti. ve dvě otevírám obě oči, abych si po telefonu nechala vyložit, že jsem milována a že večírek je v plném proudu.

a když konečně upadnu do lehkého spánku, stejně mě někde vzadu pod lebkou tlačí samota posledního patra, a klapání uvolněného střešního plechu, které obyčejně zvládám plně ignorovat.

vydatného odpočinku se dočkám až hodinu před svým budíčkem, kdy se vedle mě svalí cosi funícího, hekajícího a ožralého.

hlavně že víš, kde jseš doma.

otoč hlavou o 360 stupňů

4.11.2006(taky už bylo hnusně)

********************************************

nastydne mi

někdo nechal na záchodě dlouho otevřené okno. dívám se jím na kapky bubnující do plechové střechy a ohrnuju nos nad protivně studeným prkýnkem. jak ksakru tu zimu přežijeme?

a pak si vzpomenu na eskymáky.

a eskymačky.

zdraví štěstí přejeme ti

v sobotu v noci skáču do ledové propasti nočních světel a nezastavitelných výčitek. asi abych si nachystala ozdravný program pro následující dny. vyškrabat se nahoru.

v neděli začínám.

Kluunův Třetí poločas (Džounsi, pošli prosím Time-out po Tomšovi co nejdřív) mi během dvanácti hodin spolehlivě vyžene z hlavy kraví problémy, jako až příliš chytlavé děvče odpaluju v 22.45 cigaretu, o které říkám, že je poslední. A myslím na svou babičku a její silikonovou protézu, kterou jsem po její smrti ze zvědavosti rozstříhala nůžkama. A na její huňaté bílé vlásky, které jí narostly po chemoterapii a které naprosto zbytečně schovávala pod parukou, co měla zadní část už trochu zplstnatělou.

pohřbena s rukama za zády.

A na mámu, která má asi jizvu stále viditelnou, ale co spolu nebydlíme, už ji neznám nahou. Prý se v nemocnici s paní, které se říkalo Duhovka, hrozně nasmály. Co jim zbývalo, aby se strachy nepodělaly?

dnes pokračuju.

Jsem milá a pilně pracuju, večer spinning. Nekouřím. Taky možná udělám homework, i když je o všech těch pitomejch časech, co zatím neumím užívat intuitivně. Nekouřím.

Vím, to už jsem psala.

Nekouřím.

---

Všechno nejlepší, milý T. Miluju tě.