pokaždý

periodicky lítostivá
periodicky doufám v absenci
periodicky zklamaná

ble

na balkóně mi právě již podruhé během čtyřiadvaceti hodin mokne stejná várka vypranýho prádla. no proč ne. (jen si říkám, že v ženský přirozenosti zkrátka není chodit do práce.)

a tak mi pomalu končí druhej stresovej tejden, při němž mám víc zodpovědnosti, než mi dělá dobře, a míň respektu (od některých), než bych si zasloužila. asi bych nebyla dobrej šéf. asi bych byla zlá. zlá zlá. a nikdo by mě neměl rád. takhle jsem hodná a mám problémy jistým dočasně podřízeným kolegům nevyškrabat oči.

a chci si stěžovat dál!

usínám v metru, proklínám cesty domů, padám na lůžko v šest p.m., ráno vstávám nevyspalá s okamžitou (nepravou) depresí. myslím na spoustu aktivit, který by mi udělaly dobře v hlavě, ale nakonec nerealizuju pořádně nic, sakra.

asi bych měla upravit stravu, říkám si, a jdu a v mekáči si dám bigmeka. měla bych míň kouřit a právě teď zapaluju další (přijdu z práce a oblečení smrdí kouřem). víc čajíčků na plodnost a uvařim si lógr. hodnější na r. a vzápětí mu vynadám třeba za situaci v Keni.

současná já. ble.

ale pořád ještě nejsem ve fázi sebenenávisti, takže je krátká cesta ven.

kdy začít?

updt

zapomněla jsem napsat o (pro mě) nové zábavě, vlastně! jsem sice trochu opožděná, ale do vánoc to do šestky zvládnu, o tom žádná.

hooked on a feeling

někdo rudá křídla, někdo rudou čelenku!

a jak tak jedeme večernímu (přesto silnému) slunci vstříc, jsme jako tříčlenná rodinka, v níž se úlohy máma-táta-potomek mění co pár kilometrů. chvílema nevidím nic a dalo by se říct, že jedu po sluchu, je to horká paráda.

(napadá mě, že ze svého nevelkého majetku bych nejobtížněji oželela crossový bicykl. hned po něm postel a foťák a pc. na dalším v zásadě nelpím.)

večer padám zdravou únavou a usínám se spokojeným pocitem, že občas je vše, jak má být.


a téměř povinný dar na závěr, especially for you :-). pro ten fíling!

(i když se jedná o skutečně velké sousto, doufám, že nezasvěcení prominou)

Světlé zítřky

Po tři dny v kuse trvající bolesti hlavy, požití cca osmi ibáčů a po šesti bušení hlavy o zeď jsem si zlost z pracovních starostí (překvapení z nastalé situace, o které jsem si až dosud myslela, že s ohledem na svou utopičnost nastat nikdy nemůže) vyléčila přiměřenou páteční opičkou. V hospodě u Jiřáku jsem odhodila přechodné šéfovské starosti, vylila srdce před povětšinou neznámými lidmi (jak nezávazné!) a když jsem ve čtvrt po půlnoci dorazila domů, mé zbylé problémy byly již veskrze fyzické povahy. Příjemná změna. Od pondělka bude ale všechno nanovo.

No a protože svou hlavu hledám někde vprostřed všudypřítomného oseru, těžko teď psát o pěti dnech v Krušných horách, kde jsme si s Rahaanem užili psycho-zotavovací chvíle v domě jeho rodičů, obklopeni zvířectvem více či méně domácím a občas maminkou (pokud se ovšem právě odtrhla od playstationu a užvaněné Ufňukané Uršuly). Dali jsme tři cyklovýlety, dva horské, jeden smutný libkovický. Z toho přetrvává srdcervoucí překvapení ze stoprocentně dokonané zkázy, protože jestli jsem něco nečekala, tak to je minimálně fakt, že ani místo po bývalém kostele (u kterého jsem v šestnácti stála a plakala) už není možné najít.

Podél nepoužívané silnice roste plevel s kořeny zapuštěnými do drti z ruin lidských obydlí, poddolovaná cesta se místy propadá a jinde, už dlouho, jen tak ústí do rybníku (na mapě z roku 2006 je však tato skutečnost statečně ignorována). Míjíme pohozený kyblík, po němž leze hlemýžď, jakoby jednu z mála hmatatelných připomínek, že tu někdy žili a umírali lidé, jejichž většina byla přemístěna do betonových králíkáren kdesi na moderních sídlištích, ze kterých jsou dnes ghetta.

Aspoň, že krušnohorské stráně uklidní oči svou novou zelení, jen občas u polní cesty spatříte pahýly zbytků mrtvých stromů. U flájské přehrady bystřím představivost obrazy potopených domů a potom oborou svištíme čtyři kilometry z prudkého kopce, zpátky domů.

Ke světlým zítřkům.

nefotogenické horké útržky

horkost letošního léta mám zarytou hluboko pod nehty a tvrdě vypocenou. energie vytěžená z lesů se zdá být podmínkou současného přežití tíhy starostí, které domů přináší chudák kocourovatý (kterého tak moc někdy trápím, když vidím černou za duhou, problémy tam, kde bych vidět neměla), ale snad se již blýská na lepší časy, šutrák se pomalu valí pryč, nebo si už zvykáme.

trápí mě nedohlednost společného času někde mimo naše obyčejná místa, listopad je dalekej a bůhví co pak.

+

a tak jednou z mých současných překvapivých radostí je (s pracovním názvem) Bohouš z Hradce, kterýho mi zaměstnavatel dočasně posadil do mé velké pracovní ubykace, přijala jsem ho s laskavostí sobě nevlastní a péčí hodné zkušené tety, pučila mu bez remcání na neurčito svůj žlutej hrnek a poskytla hodnotné rady, protože třiadvacetiletý - už za chvíli ne - mládě je sympaticky organizovaný, čistotný a s dobře zakořeněnou úctou k ženskejm. a mezi prací spolu můžeme lehce řešit Carla Coxe a jak dobře se po hulení papá.

dobrá volba ze tří.

+

dnešní svatba odvržené rodinné příslušnice z rahaanovy strany byla až vtipně ubohá, vyvolala zájem o svatební problematiku a spoustu otázek okolo hodnoty peněz a vrtání si kolene. každopádně v jednom mám jasno: v trójské botanické zahradě se vdávat (ani přes krásný výhled orámovaný pražskými vinicemi) rozhodně nebudu a taky zcela zodpovědně zvážím nutnost fotografa u každého prdu, protože novomanželský polibek hodlám klidně realizovat s ksichtem proti slunci, byť je to tak (!) nefotogenické. fuj.

S radostí vám oznamujeme, že po dlouhé nemoci nás neopustila láska

Hele, tak už to zkrátka bejvá.

Zažijete krizi, nepříjemnou hodně a můžete jenom čekat, kdy se to spraví. A ono se to spraví, dřív nebo pozdějc, protože ten vztah - a to vy víte - je na celej život.

I tak mě překvapí, jak dobrý (jak hodně dobrý!) to může bejt po pár tejdnech, když uspořádáte (mno, spíš zaimprovizujete) odpoledne na přání andělů, svejch strážnejch, svejch vysněnejch, ale plány tady nefungujou, víme, to musí vyplynout, zkrátka.

A já Vám nebudu psát, jak jsme se měly, nebudu psát, co jsme dělaly, protože koneckonců, proč bych vám to cpala do hlavy. Píšu pro sebe, a to píšu tohle:

Kampa zakletá, tady se formuje spousta pro mě důležitejch přátelství, překračujou se hranice, mění formy, člověk se vrací k opravdovosti, k sobě, k druhým, důležitým. Kampa je významná. Koukáme do nebe, rozdíl je v tom, že jedna potřebuje mrak alias záchytnej bod, druhá modrý nebe bez poskvrny, jinak ale obě víme, že se známe věčnost, aniž bychom se okoukaly, znudily, zevšedněly. Proč by taky.

S radostí, s hravou důvěrou, objevuju holčičí přátelství, to, o kterym vim, že se ho nezbavim, ale občas je skrytý, občas nevíme, jak s ním naložit. A pociťuju lásku a něhu a důvěru a přitažlivost a obdiv a mateřství. A spoustu dalších emocí, z kterejch jsem s to žít další léta.

A blahořečím alkohol, kterej vás v případě správnýho užití zbaví masek, ostražitosti a přetvářky. Můžete si jeden druhýho užít do jeho kostí a masa, nezáleží na jeho pohlaví (ani na tom, že o Vás pak někdo píše jako o "lesbické kamarádce", schválně nelinkuju;), na ničem vně.

Na ničem, čemu nevěříte doopravdy.

čapí flashback

naposledy jsme se hodně zasmály nad čerstvě via net zakoupeným silikonovým mooncapem, nosila ho v kabelce v očekávání brzkého (prvního) použití.

o šestnáct týdnů později vyrážíme na sangrii a když si Cizinka objednává jenom malou karafu, ještě nevím, že její prsa - která si z dob našeho společného dětství dobře pamatuju ve formě absolutních placiček (jak jinak taky..) - nejsou nyní tak obrovská pouze z důvodu blížícího se úplňku.

ale o tom, že by teď neměla zvedat obě ruce nad hlavu, ji musím poučit já.

gud lak!

skrz srst srn

I keep my eyes wide open all the time

Ještě doma v nejmenší místnosti sleduju jihočeského pavoučka, jak si to šine směr záchodová mísa, jsem vůči němu (byť arachnofobik) shovívavá, vždyť ho to muselo stát něco úsilí zahrabat se mi do věcí (mikina? kraťasy? taštička na kolo?) a přežít cestu k nám dom. Ale v kraji rybníků a borůvek a lesů mu jistě bylo líp. Stejně jako mně, stejně jako potolikáté.

Hýčkám si v čerstvých vzpomínkách ochraňující (a překvapující) pocit absolutní soběstačnosti. Výdrže a houževnatosti. Zmožené tělo cítí kořeny, kámen, nerovnosti, s nimiž jsem splynula po téměř dvou stovkách poctivě ujetých kiláků, v buňkách zůstaly jiskřivé vůně hnijícího dřeva a smradlavých borůvkových brouků.

Vracím se k záblesku hnědozrzavé srsti srn, jasně vidím zlomek jejich ostražitého pohledu předcházejícího sebevědomému útěku do lesů. A když zavřu oči, spatřím slunce prosvítající skrz stoleté duby a smrky, toužím vylézt na posed (nebo si jen tak lehnout do jehličí) a zetlít na konci duhy jako mrtvé zvíře vracející se na samý počátek bytí. Nikdy jsem nebyla lesu tak blízko jako teď, na (zdánlivě) nekonečných cestách, v mapě zakreslených přerušovanou nesmělou úsečkou nebo vůbec nijak. Bez známého ramene připraveného kdykoli mě odnést do bezpečí, jen s Mléčnou, s níž se poznávám až teď a mnohdy nadoraz, zvlášť když cesta v lesech náhle končí a kolo ztěžkne o bůhvíkolik bůhvíčeho.

A večer, v poklidné ryb(ník)ářské civilizaci doplňuju energii rybím tukem (nu dobrá, občas i griotkou), smějeme se ukradeným topinkám a namol opilému pinglovi, co právě slaví svátek a pak bez rozloučení odjíždí, protože neví, že zítra odjíždíme i my. Za tmy křižujeme známou cestou až k podkrovnímu pokoji s terasou a na prstech čtyř rukou počítáme, kolik jsme za týden udělaly kroků pěšky.

Když mi Mléčná ke konci oznamuje, že ještě tenhle rok zajede pokořit do voňavého rovinatého kraje další desítky mil, směju ve své vševědoucí předvídavosti jak vodník Čochtan, co právě chytil do hrnečku pěkně macatou dušičku.

nightswimming

na ramenou mi leží hvězdy. tytéž, jejichž odrazy vidím na tmavé ploše hladiny.
nebe je jimi poseto, jsem ve hvězdokouli. neopatrně našlapuju na písčité vlnky, vedle kotníku cítím šupiny kapra. přede mnou tlumené hlasy, v dlani dlaň neznámé dívky. voda mě, nahou, obejme svou hřejivou hutnou náručí, jen tvář chladí noční vzduch posledních červnových dní. jednotlivými tempy se snažím dotknout veškeré vody, co ve Světě je, a na chvíli se mi to snad i daří.
vodní víla s pachutí v ústech od litrů vína.
a venku pod měsícem se mé bledé tělo zdá být krásné.

Jak jsme se zamilovali a další střepy posledních dní

Kdybyste chtěli vidět chlapa, kterýho odrovná squashový turnajík a třicet kiláčků na kole, přijďte se podívat k nám domu. (Anebo nabídněte tomu svýmu stejný sportovní vyžití - vyjde to nastejno - mužský dneska vůbec málo vydržej;)

Zato já jsem v plné nedělní formě, růžky vylézající chandry zamačkávám, jen co vykouknou, dělám to sakra uvědoměle, alespoň posledních pár dnů. Rovněž bych bicyklovala dál než do Dolních M., uznávám, že déšť nás zastihl v poněkud nevhodný okamžik - rahaan přes bolavé kyčle na stromě poctivě škube třešně do krabice, zatímco já pod stromem přímo do úst. Bejt nešikovnou ženskou se občas hodí.

A doma z vany, slušivě ozdoben voňavými bublinkami, však k smrti uondán, vyhrožuje, že chce umřít, což mu ale nikdy nedovolím, víte, máme doma úmluvu, že já umřu dřív. To se mi ostatně málem daří o pár chvil později na onom místě, když si trávení třešní vybírá krutou daň. Ale dost o tom, jaký jsme padavky.

*

Oba jsme se totiž zamilovali. Do Joaquina. Protože, ksakru je to k nevíře, ve Walk the line (neviděli jste? ale to je chyba! zkuste napravit třebas příští týden na ejčbíou) kromě toho, že je neoddiskutovatelně k pomilování, zpívá Cashovy vokály právě on, víme?! A dělá to neuvěřitelně zatraceně snad líp než Johny, uee.

A tak se po neuklizených chuchvalcích prachu v našem příbytku válí nesmělé brknkání Johnyho songů a já přemejšlim, zda se tématicky nenaučit nějaký ten country taneček.


*

Včera jsme kvůli mámě dali podruhý Edith Piaf, což byla pro mámu fajn volba, pro nás už míň. Původní dojetí, které nás na jaře pohltilo na Febio Festu, tentokrát už zčásti vystřídala únava s nudou. Nicméně i zde patří poklona až k zemi hlavní představitelce Marion Cottilard.

*

takže tak

(a rahaanovi právě prasklo éčko)

z pasti

Nespravedlivě tě nutím, abys poznal mý démony. Jejich podobu vidím jen pohledem zevnitř víru, je to jako neschopnost vyvolat pocity z lsd, když už je po všem. Znemožňuje mi to pracovat s nimi, učit se z nich, pochopit jejich důvod. Vysvětlit ti je.

A vevnitř jsem bezbranné něco, kterému diktují, co mám dělat, říkat za hlouposti, podezřívat. Přilepí mě na andělu k chladnému sloupu z falešného mramoru, nemohu odejít tam, ani jinam, na obou stranách je propast, které se nechci podívat na dno. A přitom je to hloupost. Absolutní bezvýchodný zásek, po vystřízlivění tak nepochopitelný.

Když o něco později (už dosápaná k břehu) trsám v horkém! sklepení, tělo protkáno nitkami pospolitosti, nevěřím, že se to stalo, a přece vím, že to přijde zas.

A vím to i ráno, když s měkkým, vyklidněným mozkem kupuju po dlouhé době kávu, kterou, jak neobvyklé, hodlám pít konečně bez mlíka, a těším se na dnešek slibující můj mír.

***

A tak se mi zadaří nedobrý zprávy přijmout statečná, o nic nejde

je to jen v mý hlavě

všechno je v našich hlavách

***

ostatně i dojem, že čtu správný knihy ve správnou chvíli

bukkake

když se ráno dělím o lesklé, přesně zralé jahody, mám najednou takovou radost z nového přátelství, až si říkám, jestli to není jen rozmar nastupujícího léta. se všemi jeho přeludy a pomíjivými pocity, které dokáže spláchnout první bouřka.

po odmlce se vracím k dobám, kdy mi léto chutnalo skrz vedro a průzračnou barvu vzduchu s akcenty zelené, povznesené svobodné nálady se dostavují bez ohledu na povinnosti stereotypu, užívám si jen se svou hlavou. a stačí to.

periferním viděním čekuju kolemjdoucí snažíc se eliminovat srážky s nimi, začtená do tak ryze pěkné sprosté knihy (kterou se mi chce bez dalšího doporučit ještě nedávným náladám s., pokud jsi ji ovšem už nečetla, mámilá). chlapi se mi dívají do výstřihu končícího v polovině rýhy, jsou mi směšní v mé přezíravosti, protože tak věrná jako dnes jsem nikdy dřív nebyla.

ráno, ještě spíš, objímám tvé stehenní svaly, nechce se mi tě opustit po dvou večerech, v nichž jsme se vrátili k samé podstatě nás dvou. a těším se na třetí.

a stačí to.

šperky

ve výstřihu dnes ráno vidím pravidelný náhrdelník nových vrásek a v odrostlých myších vlasech se blýskají již nikoli zcela první běliny. čas běží. a já se svou zlehka vadnoucí krásou jsem stále zaseklá na čísle dvacet dva.

duše

Můžete si udělat plány, jaký chcete, ale nakonec Vám zbyde jen postarat se o svojí duši.

Protože i přes oslovení ty můj malej vzteklounku pronášený nejbližším člověkem v láskyplnym tónu, víte, že jakmile začnete vidět rudě se zelenýma tečkama, ústa se otevřou do jedovatin, který už zpátky nezamáčknete, jste zlí a vzápětí se stydíte za sebe víc než by se měla stydět Parkanová za svou oslavnou píseň radaru.

A tak jsme udělali plány. Na povedenou neděli.

Popojeli s bicykly do Čelákovic vlakem, to abychom měli ke stromům blíž. Hned kilometr od vlaku mi připadá kolo nějak neposlušný, aby ne, když jedu po ráfku. Lokalizace díry v duši zlá, těsně u ventilku, použití kitu na zalepení nepadá v úvahu. Náhradní duši použil rahaan před dvěma týdny, hm.

Hulákám přes plot: "nemáte, prosimvás, náhradní duši? nevíte, kde by se tu teď dala koupit?" Nemá - a víte - v neděli maj´všechny včelákovický cykloshopy zavřeno. (A vlastně i ty ostatní.)

Nenechám se vykolejit, táhnouc svý kolo za řídítka neváhám, skáču postupně do cesty rozjetým cyklistům s rozzuřeným pohledem neukojené výletnice, se stále stejnou otázkou na rtech. Náhradní duše jsou však nedostatkové a rahaan už se raději vidí v nejbližší občerstvovně. Jedinou nadějí je nejistý tip plešatého zakrslého pána na pennymarket či plus na samym konci obce. S jazykem na vestě dorážíme na čelákovickou periférii. V penny na mě valí voči pani zamazaná od rozprsklýho jogurtu, no to teda vopravdu nemáme, slečno (pro tentokrát aspoň nejsem mladápani) a tak vzpínám ruce k plusu.

Vítaj nás modrovoranžový barvy a klimatizace, krásnej to vobchod, a v regálu úplně vzadu.. ách.. kouzelná modrá krabička Luftschlauch - 2 ks za 111,- Kč! uááá. Pravda, správnou velikost zkoumáme na střídačku další půl hodiny (nic neodpovídá hloupejm číslům na mym plášti), ale pak rahaan vydá chlapácké definitivní rozhodnutí, vezmem tu 700 x 38 C. Čtvrt hodinky napětí a pár hodně sprostých slov při výměně splasklé ubožačky za super nádhernej kousek (to byste se divili, co Vám všechno v takový chvíli přijde Nádherný) mit der Pannenschutz a historka je u šťastného konce.

Respektive byla by.

Pokud by ta nová Nádhera - jak vzápětí zjišťujeme - neměla ventilek, kterej zřejmě používaj už jen v rovníkový Africe (a u Skopčáků). Pumpička je nám nanic, kompresor na benzínce je nám na na-dvě-nic a údajně odpovídající hustilka vězící v Litvínově v temném sklepení je nám už úplně na hovno.

Začínám vzlykat, brousím o sebe řezáky, a cítím, jak to přichází. Nezvladatelnej ryzí dorianin vztek. Kolo letí trávy, na nádraží mě pěšky nikdá nedostanou a z nádraží pěšky už vůbec ne, zkažená neděle, za všechno můžeš ty (a ty, a ty taky). A stařenka ptající se na cestu do plusu (!) může za všechno především, chudinka. Ubohost by mi odkapávala z uší, kdyby byla tekutá.

Pak mě to, pravda, přechází a už v Trattorii u špenátový polívky s lososem jsem zase holka, kterou můžu mít ráda.

Aspoň do doby, než se mi před očima opět začnou dělat barevný skvrny

z tak trochu pokažený duše

(for the one I love)

pro křehkou s.
(do pátku neuvadne a ani potom)